Tento text se zabývá Aristotelovým pojetím pohybu a změny, přičemž se zaměřuje na rozlišení mezi pohybem samovolným a pohybem vyvolaným vnějším činitelem. Autor poukazuje na problém bezprostředního pozorování, kdy není na první pohled patrné, zda se objekt pohybuje vlastní silou (energeia), nebo je pouze pasivně pohybován. Jako příklad slouží tekoucí voda v řece, jejíž pohyb dnes interpretujeme skrze působení gravitace. Tato interpretace je však teoretickým konstruktem, nikoli přímým smyslovým vjemem. Dále text tematizuje koncept zjinačování (alloiósis) a zpochybňuje předpoklad, že při každé změně musí existovat neměnný základ, který umožňuje identifikaci dané věci. Úvaha zdůrazňuje, že naše chápání fyzikálních procesů je hluboce ovlivněno teoretickými předpoklady a vzájemnou provázaností zkušeností, které přesahují rámec pouhého vizuálního pozorování. Otázka identity v procesu změny tak zůstává ústředním bodem filosofické reflexe přírody.
Pohyb a změna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 6. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Pohyb a změna
Aristotelés rozlišuje především to, když se něco pohybuje (samo), od toho, když je pohybováno (něčím jiným). A dále rozlišuje pohyb něčeho, co v průběhu pohybu zůstává (beze změny), a tzv. zjinačování (alloiósis). Problém je ovšem v tom, že na první pohled nikdy nevíme, zda se něco, co se pohybuje, pohybuje samo svým výkonem, anebo zda je pouze něčím jiným pohybováno (sám Aristotelés si svou energeia vymyslel, nejenom její název). Vidíme kupříkladu, že potok nebo řeka jsou v pohybu, ale zda to je jejich samovolný pohyb nebo zda jsou něčím jiným pohybovány, to není patrné, když je pozorujeme. To, že dnes všichni jakoby „vědí“, že voda v potoce ani v řece neteče samovolně, ale že je uváděna do pohybu gravitací, je „teoretický“ výklad, předpokládající spoustu jiných zkušeností a zejména promýšlení jejich vzájemné věcné (nejenom logické) provázanosti. Pozorovat můžeme jen výsledek předpokládaného působení gravitace, samotnou gravitaci pozorovat nemůžeme. A druhým problémem je onen rovněž vymyšlený předpoklad, že se vždy při změně mění jen něco, zatímco něco jiného zůstává, a že tedy můžeme mluvit o „něčem“ jen díky tomu, co zůstává.
(Písek, 140603-1.)