Tento text se zabývá hlubokým vztahem mezi minulostí a přítomností, přičemž zdůrazňuje, že identita jednotlivce i celé společnosti je zásadně formována historickými vlivy. Autor vychází z Hegelovy myšlenky, že naše současné bytí není produktem pouhého okamžiku, nýbrž dědictvím a výsledkem práce všech předchozích generací. Klíčovým mechanismem této kontinuity je proces tradování, který spočívá v aktivním předávání prvků minulosti do budoucnosti. Úvaha se staví kriticky k běžnému vnímání setrvačnosti jako pasivního jevu; místo toho ji interpretuje jako vědomý výkon a úsilí o zachování kontinuity skrze zpomalování změn. Bez tohoto stabilizačního procesu by realita podléhala okamžitému zániku v neustálém proudu proměn, podobně jako je tomu na kvantové úrovni. Práce tak osvětluje ontologický význam tradice jako nezbytného základu pro stabilitu a smysl lidské existence v čase, čímž propojuje filosofii dějin s fyzikálními analogiemi o povaze změny a trvání.
Minulost a přítomnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Minulost a přítomnost
Všichni chápou, že to, čím právě jsou, nevzniklo v jednom okamžiku, ale že to má z velké, možná největší části svůj původ v minulosti, a to nejen v minulosti osobní, individuální, ale jednak v minulosti rodové (biologické, v genetických informacích), jednak společenské (výchova, školy, přebírané zkušenosti, vůbec kultura). A to, co platí takto pro jedince, platí také pro společnosti a pro celé kultury. Byl to zejména Hegel, kdo mocně upozornil na důležitost historie: „Čím historicky jsme, vlastnictví, které nám, dnešnímu světu, patří, nevzniklo bezprostředně a nevzrostlo jen z půdy přítomnosti, nýbrž toto vlastnictví je dědictvím a výsledkem práce, a to práce všech předcházejících pokolení lidského rodu.“ (1667, str. 23.) Aby minulost vůbec mohla mít tak značný vliv na přítomnost, je třeba, aby mnohé z toho, co kdysi bylo přítomností, ale pak pominulo, zůstalo v některých svých složkách (výsledcích atd.) nějak zachováno. A to se právě děj tzv. tradováním, předáváním části toho, co se právě děje, do nejbližších příštích okamžiků a dále, a znovu, a opět. Nám se to může jevit jako setrvačnost, protože jsme si pod vlivem matematického a fyzikálního myšlení uvykli mít za to, že „to, co se mění, se vlastně nemění“, tj. že veškerá změna se děje „na něčem“ jako na neměnícím se podkladu, substrátu (tak to viděl už Aristotelés). Ale setrvačnost je pouhý jev, pouhé zdání, ve skutečnosti jde vždy o nějaký výkon, o aktivní udržování něčeho v co nejpomalejší a nejméně zřetelné změně. Kdyby tohoto zpomalování (které se někdy limitně může blížit téměř až k neměnnosti) nebylo, vše by se měnilo obrovskou rychlostí a okamžitě po svém vzniku by zase pominulo (to jsou zejména rychlosti na kvantové úrovni).
(Písek, 140604-1.)