Tato studie se zabývá filosofickým vývojem pojmu 'subjekt' a jeho jazykových derivátů. Ačkoliv má termín latinské kořeny, jeho moderní chápání je vnímáno jako filosofické novum, které vyžaduje neustálé promýšlení. Text zkoumá, jak různé jazyky, zejména čeština a němčina, adaptovaly tento pojem a jak se vypořádávají se sémantickým problémem adjektiva 'subjektivní', které je v běžném i odborném jazyce často spojováno s něčím neskutečným či pouze domnělým. V reakci na potřebu chápat subjekt jako reálnou entitu vznikají nové termíny jako 'subjektnost', 'subjektálnost' či Heideggerova 'Subjektität'. Zvláštní pozornost je věnována Janu Patočkovi, který i přes tyto lingvistické trendy nadále používal termín 'subjektivní' pro označení reálných fenoménů, jako je 'subjektivní pohyb' nebo 'subjektivní tělo', čímž se záměrně distancoval od čistě mentální interpretace. Cílem textu je poukázat na nutnost přesnějšího terminologického vymezení subjektivity v kontextu její ontologické skutečnosti.
Subjekt a subjektnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 6. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Subjekt a subjektnost
Navzdory tomu, že latinské slovo (termín) „subiectum“ je staré (je odvozeno buď od slovesného sub-iaceo nebo od slovesného sub-iacio, což se obojí sloučilo do slovesa subicio, subicere, a to vlastně napodobením řečtiny, která ono hypo- spojovala také s řadou sloves), to, jak mu dnes – zejména v češtině, ale pomalu i v románských jazycích, odvozených z latiny – rozumíme, musíme jednoznačně označit za filosofické novum. A tak můžeme toto nové téma (a problém) „subjektu“ právem označit za myšlenkový vynález, který je třeba ještě po mnoha stránkách promýšlet a prozkoumávat. Relativně původnější jazyky, tj. neodvozované z latiny, jako je např. čeština, ale také třeba němčina, se nespokojily s tím, že toto původně latinské slovo prostě převzaly, ale úspěšně se pokusily je „přeložit“ po svém, takže v tom způsobu adaptace či transformace dají vysledovat rozdíly v samotném „duchu“ příslušného jazyka. Velmi zajímavé je však to, jak různé jazyky pracují na odvozeninách, např. na přídavných jménech, neboť tam už se významnou měrou projevují filosofické momenty, vyžadující i rozlišení pomoci odlišných tvarů. Nejrozšířenějším adjektivem, odvozeným od slova „subjekt“, je „subjektivní“. Ovšem význam tohoto adjektiva je většinou chápán jako domnělý, pouze myšlený (a většinou mylně myšlený), zkrátka jako charakteristika něčeho jen míněného, představovaného, iluzivního či iluzorního, zkrátka nereálného, neskutečného. To ovšem přestává být přijatelné pro potřeby takového pochopení „subjektu“, k jakému došlo zejména v romantismu, ale jež se ohlašovalo už v době osvícenské (a možná i dříve). Chápeme-li subjekt jako cosi skutečného, pak přinejmenším některé rysy jeho povahy musíme interpretovat (a také příslušně pojmenovat) tak, že je nezbavíme jejich skutečnosti (a zabráníme tak omylu, že by tyto rysy byly pouze něčím domnělým, případně pouze vymyšleným). A pak potřebujeme vedle slova „subjektivní“ ještě jiné adjektivum. V češtině se o to už vícerými způsoby pokoušeli někteří myslitelé (u nás to byl zejména Kosík, ale nebyl sám). Zatím můžeme zaznamenat slova subjektní, subjektální, subjektový; a od těchto adjektiv zase byla odvozena substantiva subjektnost, subjektálnost, subjektovost. V němčině je tomu tak podobně (a nejčastěji i s předstihem): třeba Heidegger (a po něm mnozí další) užívají tvaru „Subjektität“, a protože Hediegger je překládán do řady dalších jazyků, najdeme „romanizovaný“ tvar „subjetidad“ a v angličtině subjectity a subjectability, a podobně. Tím spíš zaráží, že Patočka i v pozdních textech stále užívá adjektiva „subjektivní“ a substantiva „subjektivnost“ i tam – a dokonce právě tam – kde se zároveň musí distancovat od toho, že by šlo o něco „mentálního“. (Tak např. když mluví o „subjektivním pohybu“ nebo dokonce o „subjektivním těle“, zdůrazňuje, že jde o pohyb nebo tělo skutečné, apod.)
(Písek, 140612-1.)