Tento text předkládá filosofickou analýzu pojmů předmět, předmětnost a zpředmětňování v kontextu intencionality lidského myšlení. Autor důsledně rozlišuje mezi předmětem jakožto intencionálním cílem myšlenkového aktu a předmětem chápaným jako vnitřní ontologická charakteristika věci. Kritice je podrobena tradice západního myšlení, jejíž kořeny sahají do antického Řecka, pro svůj dominantně zpředmětňující charakter. Tento přístup má sklon redukovat skutečnost na její předmětnou stránku, a to i v případech, kdy je entita bytostně nepředmětná. Ačkoliv se v posledních dvou staletích povědomí o nepředmětnosti rozšířilo, stále čelíme riziku, že samotný akt uvažování o věci povede k její neoprávněné ontologické transformaci na objekt. Práce zdůrazňuje, že učinit něco předmětem úvahy nesmí znamenat jeho automatické zpředmětnění v ontologickém smyslu. Cílem je rozpoznat meze zpředmětňujícího myšlení a vyvarovat se metodologických chyb, které deformují autentickou povahu zkoumané skutečnosti tím, že ji zbavují její nepředmětné dimenze.
Předmět a předmětnost / Nepředmětnost a „předměty“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 6. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Předmět a předmětnost / Nepředmětnost a „předměty“
Každá myšlenka se vyznačuje tím, že se k něčemu odnáší, že na něco míří, že není prostě a pouze určitým myšlenkovým aktem, výkonem, ale že se vztahuje k něčemu dalšímu, co není její součástí ani složkou. Proto mluvíme o její intencionalitě, neboť jde o její aktivní vztahování, nikoli o pohled zvnějšku. A stalo se běžným zvykem mluvit o tom, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, jako o jeho „předmětu“. Zároveň však slovo „předmět“ má ještě jiný význam, neboť je chápán (ať už vědomě či nevědomky) jako charakteristický rys určité věci, a to bez ohledu na to, zda se k ní nějaké myšlení vztahuje nebo nevztahuje. V prvním smyslu to, co se stane předmětem nějakého myšlenkového aktu, se samo nijak nemění – to, že něco míníme nebo že na něco myslíme, nepřidává tomu míněnému nebo myšlenému nic navíc, ale ani z něho nic neubírá: tím, že je něco míněno, nestává se nikterak čímsi předmětným nebo aspoň předmětnějším, než bylo (nebo je), i když míněno nebylo (není). Naproti tomu způsob myšlení, kterým celá staletí, ba dokonce půl třetího tisíciletí ovlivnili evropské (západní) myšlení staří Řekové, je – jak říkáme – zpředmětňující, tj. už jen tím, že je nějaká věc (skutečnost) tímto způsobem míněna (myšlena), bere ji toto zpředmětňující myšlení jako předmětnou, a to i když předmětná není, ať už je tomu tak, že není předmětná vůbec nebo že na svou předmětnost (předmětnou stránku) nemůže a nesmí být omezována, redukována. Ponětí o tom, že některé skutečnosti nemohou a nesmí být chápány jako předmětné, se ovšem v posledních tak dvou staletích silně rozšířilo, jak o tom svědčí dokonce slovní formulace. A tak musíme brát na vědomí, že učinit něco „předmětem“ svých úvah, nemůže a nesmí nezbytně znamenat, že to zpředmětňujeme, že to proměňujeme svým přístupem na předmětnou skutečnost, tedy na „předmět“ ve smyslu ontologickém. A pokud tak přece jen činíme, musíme to rozpoznávat jako chybu svého zpředmětňujícího přístupu.
(Písek, 140622-1.)