Tento text se zaměřuje na kritickou reflexi mizejícího konceptu života a živých bytostí z moderního vědeckého obrazu světa, čímž navazuje na starší debaty o „světě bez člověka“. Autor sleduje kořeny tohoto jevu až do antického Řecka, kde zkoumá vývoj filosofického myšlení od nejranějších myslitelů k eleatům a Empedoklovi. Zatímco archaické pojetí přírody (fysis) bylo neoddělitelně spjato s rozením a růstem, eleaté svým popřením pohybu nevědomky vyloučili i možnost života. Empedoklés se pokusil rehabilitovat mnohost skrze čtyři prvky a principy Lásky a Sváru, avšak tyto síly redukoval pouze na mechanismy směšování, nikoli na oživování. Text dochází k závěru, že ani Aristotelův důraz na pohyb jako přechod od potence ke skutečnosti nedokázal plně navrátit fenomén života do filosofického středu, což předznamenalo dlouhodobou tendenci vědy k redukcionismu a opomíjení živého v kosmu.
Svět bez života
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 7. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Svět bez života
Kdysi (1964) jsem pojmenoval jeden svůj článek jako „Svět bez člověka“; byla to tenkrát reakce na později ve světě proslavenou Kosíkovu „Dialektiku konkrétního“ a jeho kritiku toho, jak z vědeckého obrazu světa nějak vymizel člověk. Tu kritiku však zřejmě musíme rozšířit: z vědeckého obrazu světa mizí nejen člověk, ale vůbec živé bytosti a život. A počátky tohoto jevu musíme dokonce vidět už ve starověku, u některých z nejstarších řeckých filosofů. Zatímco sim ti docela nejstarší ještě připomínali, že arché musí být počátkem a zdrojem všeho, tedy také života, a nenapadlo je starému, předfilosofickému termínu fysis upírat významovou spjatost s rozením a růstem, eleaté ve svém popírání mnohosti a pohybu si nejspíš ani dost neuvědomovali, že tam, kde není pohybu, není a nemůže být ani nic živého. Empedoklés mnohost rehabilitoval a ovlivnil celá staletí svou čtveřicí světových prvků, a když si uvědomil, že jim chybí nejen život, ale i pohyb, přidal k nim dva zdroje pohybu, totiž Lásku a Svár, ale přiřkl jim pouze vytváření a rušení směsí, nikoli uvádění do života. Tradice se to pak pokusila jakoby napravit tím, že místo o „prvcích“ (stoicheia) mluvila o „živlech“, ale nenapravil to ani Aristotelés, který přisoudil pohybu velký význam jako zprostředkovateli přechodu z možnosti ve skutečnost.
(Písek, 140702-1.)