Tento filosofický text se zabývá hlubokou reflexí pojmů entropie a negentropie ve vztahu k vnější a vnitřní stránce reality. Autor navrhuje, že entropie ovládá setrvačné a materiální aspekty bytí, zatímco negentropie je bytostně spjata s vnitřním rozměrem a neustálým vznikem nového, což má nepředmětný původ zprostředkovaný subjektem. Tato úvaha se vrací k významným poválečným diskusím o vztahu těchto dvou protichůdných tendencí. Autor dále rozvíjí myšlenku, že vývoj od jednodušších forem k vysoce komplexním strukturám, v teilhardovském smyslu "centro-komplikovanějšímu", vyžaduje nesmírnou a detailně nepřehlednou řadu drobných kroků vpřed. Paralelně k tomu i proces stárnutí, opotřebení a postupného zániku není jen otázkou náhlých zlomů, ale představuje dlouhodobou sérii nepatrných poškození a vad, které se stávají zjevnými až s delším časovým odstupem. Text tak zdůrazňuje kontinuální a procesuální charakter obou tendencí, které zásadním způsobem formují existenci všeho jsoucího v čase, a odmítá jejich zjednodušující vnímání pouze jako náhlých přeryvů či skoků.
Entropie a „negentropie“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Entropie a „negentropie“
Napadá mi, že „všeobecná entropie“ by mohla být velmi chápána jako úzce spjatá s vnější stránkou skutečností, zatímco negentropie (negativní entropie) naopak s vnitřní či niternou stránkou skutečností. Mohl by tak být docela „elegantně“ formulován vztah mezi obojí všeobecnou tendencí, o kterém se tolik diskutovalo (a přemýšlelo) po válce, aby to pak po několika letech zase usnulo. Entropie by „vládla“ všem setrvačnostem (byť na různých úrovních), zatímco všechno nové by mělo negativně entropický charakter – a tedy nepředmětný původ (prostředkovaný vždy subjektně). Ale velkým problémem je nejenom negativní entropie, nerozlučně spjatá s po věky se stále opakujícím vznikáním nového (tj. toho, co tu ještě nebylo a teď tu po delším nebo dokonce nesmírně dlouhém „vývoji“ jest); nemenším problémem je také ono někdy rovněž věkovité, ale jindy poměrně rychlé opotřebovávání, stárnutí a nakonec více či méně dlouhodobého zanikání toho po nějakou dobu jsoucího (či spíše bylého). Tak jako vývoj od jednoduššího k složitějšímu, spolu s Teilhardem řečeno „centro-komplikovanějšímu“ vyžaduje obrovskou, vlastně do detailu nepřehlednou a neprůhlednou řadu jednotlivých kroků „kupředu a výš“, znamená i opotřebovávání a stárnutí v detailech většinou nesledovatelnou sérii drobných poškození a vad, které se stávají zřejmými vždy až po delší době. (Nejde tedy jen o náhlý vznik a náhlý zánik, tedy o jakási přeryvy, ohraničitelné meze, zlomy nebo „skoky“.)
(Písek, 140707-1.)