Tento filosofický text se zabývá hlubokou reflexí pojmů entropie a negentropie ve vztahu k vnější a vnitřní stránce reality. Autor navrhuje, že entropie ovládá setrvačné a materiální aspekty bytí, zatímco negentropie je bytostně spjata s vnitřním rozměrem a neustálým vznikem nového, což má nepředmětný původ zprostředkovaný subjektem. Tato úvaha se vrací k významným poválečným diskusím o vztahu těchto dvou protichůdných tendencí. Autor dále rozvíjí myšlenku, že vývoj od jednodušších forem k vysoce komplexním strukturám, v teilhardovském smyslu "centro-komplikovanějšímu", vyžaduje nesmírnou a detailně nepřehlednou řadu drobných kroků vpřed. Paralelně k tomu i proces stárnutí, opotřebení a postupného zániku není jen otázkou náhlých zlomů, ale představuje dlouhodobou sérii nepatrných poškození a vad, které se stávají zjevnými až s delším časovým odstupem. Text tak zdůrazňuje kontinuální a procesuální charakter obou tendencí, které zásadním způsobem formují existenci všeho jsoucího v čase, a odmítá jejich zjednodušující vnímání pouze jako náhlých přeryvů či skoků.