Text se zabývá fenoménem soustředění a jeho nevyhnutelnou vazbou na proces odfiltrovávání vjemů a myšlenek, které nesouvisejí s předmětem zájmu. Autor zdůrazňuje, že každé zaměření na určitý objekt či téma vyžaduje aktivní potlačení okolních vlivů, ať už jde o smyslové vjemy nebo myšlenkové pochody. Tato selektivita není vnímána jako nedostatek nebo projev omezenosti lidské mysli, ale jako nezbytná podmínka pro dosažení hloubky a jasnosti poznání. Klíčovým konceptem je rozdíl mezi prostým „nemyslením“ a záměrným „ne-myslením“, kdy subjekt cíleně vytěsňuje vše irelevantní, aby se mohl plně oddat zvolenému tématu. Text argumentuje, že čím intenzivnější je soustředění na konkrétní věc, tím systematičtěji musí docházet k distancování se od všeho ostatního. Tento proces abstrakce a izolace je základem efektivního myšlení a vnímání, neboť umožňuje člověku vymanit se z chaosu okolního světa a zaměřit se na to podstatné. Autor tak předkládá filosofický pohled na pozornost jako na akt vědomého výběru i vědomého opomíjení.
Soustředění (zaměřenost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Soustředění (zaměřenost)
Každé zaměření na něco (více nebo méně) určitého znamená zároveň také odfiltrování všeho toho, co k tomu, nač se zaměřujeme, nenáleží a co by nás v našem soustředění mohlo rušit. To platí jak pro soustředění smyslů (smyslových vjemů), tak pro zaměření myšlenkové. A právě tak, jako můžeme neslyšet něco nepříliš hlasitého, když pozorně nasloucháme třeba důležitého sdělení v rozhlase nebo v televizi, můžeme při myšlenkovém soustředění na určité téma nejen zanedbat něco ze souvislostí, ale docela výrazně ne-myslit leccos (vlastně mnoho) jiného, a to nejen z opomenutí, nýbrž cíleně a záměrně. A nejen můžeme: vpravdě přece přímo musíme, máme-li se opravdu náležitě soustředit. Proto je zřejmé, že zaměření na něco určitého s sebou vždycky přináší jakési opomenutí, zanedbání nebo přímo potlačení (umlčení) lecčeho jiného. To nelze chápat jen jako jakousi nedostatečnost, jako by ideální bylo myslit (a být soustředěn na) všechno, a to zároveň. Takže nejde jen o to, že když myslíme na něco určitého, nemyslíme na leccos jiného, v krajním případě na nic jiného. Čím určitěji a soustředěněji myslíme něco (či na něco), tím určitěji zároveň „ne-myslíme“ na něco jiného, tím určitěji to jiné „odmýšlíme“, odfiltrováváme, zatlačujeme mimo náš záměr, stranou od našeho zaměření, vlastně se od toho „jiného“ jakoby distancujeme. Specificky ne-myslet je tedy něco jiného než pouze nemyslet.
(Písek, 140723-1.)