Text kriticky zkoumá Patočkovu formulaci o „tvorbě bytí“ a „ontogenetické funkci“ z roku 1969, přičemž argumentuje, že bytí není tvořeno, nýbrž vykonáváno. Autor se vymezuje proti představě, že by subjekt, ať už lidský, nebo Hegelův absolutní Duch, mohl vytvářet své vlastní bytí z ničeho. I když Duch skrze svou aktivitu a praxi v přírodě a dějinách své bytí vskutku naplňuje a vykonává, nemůže být považován za svého vlastního stvořitele v absolutním ontologickém smyslu. Tento princip je v textu aplikován především na lidskou existenci jakožto fenomén: člověk musí nejprve disponovat bytím, aby mohl skrze své činy toto bytí vykonávat a následně transformovat sám sebe. Rozbor tak zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi výkonem (praxí) a původním stvořením, čímž problematizuje určité moderní interpretace ontologie. Studie ukazuje, že subjekt se stává sebou samým skrze výkon, nikoli skrze absolutní sebe-stvoření, čímž se otevírá prostor pro hlubší pochopení vztahu mezi existencí a její aktivní realizací.
Bytí je vykonáváno (ne „tvořeno“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Bytí je vykonáváno (ne „tvořeno“)
Patočka se na jednom místě z r. 1969 (3586, s. 129) jakoby okrajově zmiňuje o „ontogenetické funkci“ ve smyslu „tvorby bytí“. Bez ohledu na konkrétní kontext (jde o výtku či distanci vůči Kosíkovi) vidím v této formulaci nejen jakousi nepřesnost, nýbrž přímo základní problém, který souvisí s celou myšlenkou, původně snad, ale určitě především, vyslovenou Hegelem. Mohli bychom právě ve vzpomínce na raného Hegela celý problém ukázat na jeho pojetí absolutního Ducha: ten nevytváří, netvoří sám sebe svou aktivitou („praxí“), i když své „bytí“ touto praxí (v přírodě a pak v dějinách) vskutku vykonává. Praxe je výkon, bytí je třeba vykonávat, ale tento výkon nemůžeme považovat za dostatečný k tomu, aby onen absolutní Duch vskutku „byl“, tj. aby své „bytí“ sám plně vytvářel. Je tomu tak prostě proto, že ani absolutní Duch nemůže sám sebe stvořit, tj. od základu, tedy z „ničeho“ své bytí ustavit, stvořit. Avšak i když opustíme Hegela a jeho pojetí „absolutního Ducha“, nepřestává zmíněný argument platit. Právě když uvažujeme (a zkoumáme, studujeme) člověka jakožto „fenomén“, musíme si plně uvědomovat, že člověk (každý člověk!) musí „být“, aby mohl začít vykonávat své „bytí“; a ovšem musí to jít dál: každý subjekt musí být, aby se mohl stávat sám sebou, aby mohl výkonem svého bytí přetvářet sebe – nikoli, aby sám sebe tvořil, vytvářel.
(Písek, 140802-2.)