Text rozebírá pojem „sebezapomenutost“ a zpochybňuje předpoklad, že sebeuvědomění je výchozím stavem. Autor argumentuje, že vědomí vlastního „já“ není samozřejmostí, ale výsledkem vývoje vyžadujícím dosažení určité úrovně vědomí. O sebezapomenutosti lze hovořit pouze jako o úpadku z této úrovně, kdy dochází k vytěsnění sebeuvědomění a problematické identifikaci s „nad-já“ nebo „ne-já“. Dále je zkoumán koncept sebestřednosti, pozorovatelný u zvířat, která interpretují okolní podněty výhradně ve vztahu k vlastním potřebám. Poslední perspektiva vnímá zapomenutost nikoliv jako ztrátu předchozího vědomí, ale jako stav subjektu, který existuje jako nutný předpoklad zkušenosti, avšak dosud nedospěl k plnému uvědomění sebe sama. Text tak nabízí ontologický a psychologický pohled na vztah mezi subjektem, vědomím a identitou, přičemž zdůrazňuje, že subjektivita nemusí být nutně doprovázena reflektovaným vědomím od počátku, ale představuje dynamický proces zrání a uvědomování.