Text rozebírá pojem „sebezapomenutost“ a zpochybňuje předpoklad, že sebeuvědomění je výchozím stavem. Autor argumentuje, že vědomí vlastního „já“ není samozřejmostí, ale výsledkem vývoje vyžadujícím dosažení určité úrovně vědomí. O sebezapomenutosti lze hovořit pouze jako o úpadku z této úrovně, kdy dochází k vytěsnění sebeuvědomění a problematické identifikaci s „nad-já“ nebo „ne-já“. Dále je zkoumán koncept sebestřednosti, pozorovatelný u zvířat, která interpretují okolní podněty výhradně ve vztahu k vlastním potřebám. Poslední perspektiva vnímá zapomenutost nikoliv jako ztrátu předchozího vědomí, ale jako stav subjektu, který existuje jako nutný předpoklad zkušenosti, avšak dosud nedospěl k plnému uvědomění sebe sama. Text tak nabízí ontologický a psychologický pohled na vztah mezi subjektem, vědomím a identitou, přičemž zdůrazňuje, že subjektivita nemusí být nutně doprovázena reflektovaným vědomím od počátku, ale představuje dynamický proces zrání a uvědomování.
Sebezapomenutost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Sebezapomenutost
Samo slovo „sebezapomenutost“ sugeruje, že vědět o sobě je cosi původního, co leda může být zapomenuto. To je ovšem předsudečné pojetí, neboť vědět o sobě, uvědomovat si své „já“, není nic samozřejmého, ale naopak že to vyžaduje dosažení určité úrovně rozvíjejícího se vědomí. O „sebezapomenutosti“ můžeme tedy popravdě hovořit jenom v tom případě, že došlo z této relativně vyspělé úrovně rozvoje vědomí k jakémusi úpadku, totiž k jakémusi vytlačení, vytěsnění „sebeuvědomenosti“ a tedy naopak k jakémusi poněkud problematického ztotožnění vlastního „já“ s nějakým „nad-já“ nebo dokonce (při onom zpředmětňování a zvěcňování) s nějakým „ne-já“. – Je tu ovšem ještě další záležitost: „vědomí sebe“ může mít zejména na předlidské úrovni povahu jakési „sebestřednosti“, kdy třeba u psa nebo u kočky apod. pozorujeme, že zvíře chápe (interpretuje) téměř vše, co jeho pán nebo paní dělá, jako směřující k němu samému a k nějaké jeho potřebě nebo chuti atd. – Ovšem je tu ještě jeden možný výklad, totiž že tu „zapomenutost“ nevztahujeme k předcházejícímu „vědomí sebe“, nýbrž k sobě jakožto subjektu, který s jakousi samozřejmostí předpokládáme jako „skutečný“ (kdo by si totiž jinak vůbec něco uvědomoval? – a kdo by pak eventuálně mohl něco zapomínat?), ale který ještě „nedošel uvědomění“.
(Písek, 140809-1.)