Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmů situace a situačnosti, přičemž vychází z Patočkovy teze o řeči jako integrální součásti situace. Autor zpochybňuje představu situace jako objektivní reality a namísto toho ji definuje jako subjektivní strukturu závislou na jedinci, který tvoří její střed. Na příkladu setkání dvou lidí nebo vztahu predátora a kořisti (lišky a zajíce) ukazuje, že účastníci téže události se ve skutečnosti nacházejí v odlišných situacích podle toho, jak se aktivně vztahují ke svému okolí. Práce rozlišuje mezi vnějším popisem situace a autentickou vnitřní situovaností subjektu. Zásadním závěrem je, že „situace o sobě“ neexistuje, neboť situace je z definice vždy situací něčí. Subjekt svým aktivním vztahem k okolí ustavuje své vlastní „osvětí“, čímž transformuje pouhé rozmístění věcí v prostor významu. Text tak zdůrazňuje relační a subjektivní charakter lidského i zvířecího bytí ve světě.
Situace a situačnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Situace a situačnost
(poznámky k Patočkovi – 01)
3586, s. 69, ř. 2-3 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je původně součástí situace a pochopitelná pouze z ní; …“
„Situaci“ lze chápat různými způsoby; proto je zapotřebí vše upřesnit. Pokud uznáme, že situace není nic jednoznačně objektivního, ale že záleží na tom, kdo (nebo eventuálně co – ale pak to všechno konstruujeme my!) je středem, k němuž je okolí vztaženo a zejména kdo se sám ke svému okolí aktivně vztahuje. Sejdou-li se např. dva lidé (na témž místě a v touž chvíli), pak se jakoby (tj. zdánlivě) sejdou v jediné, společné situaci. Ale ve skutečnosti každý z nich je v poněkud odlišné situaci, přesněji: každý je ve své vlastní situaci jako subjekt, zatímco pro druhého je nutně sám i se svou situací určitým způsobem chápán a také nějak zařazen do jeho situace. To znamená, že každý z nich je jednak sám situován, ale k jeho situovanosti náleží jako její „člen“ (lépe než „součást“) také „ten druhý“, s nímž se právě setkává. Mnohem názorněji to vypadá, když místo o lidech budeme uvažovat o dvou zvířatech, z nichž jedno je predátorem, zatímco druhé naopak možnou kořistí. Liška a zajíček se při takovém setkání ocitají ve velmi odlišných dvou situacích, i když „objektivně“ vzato se zdají být v touž chvíli na témž místě. Je tak zřejmé, že musíme přísně rozlišovat mezi tím, jak situace „vypadá“ odjinud, zvenčí, v perspektivě jiného subjektu, a mezi tím, jak vypadá (vlastně jaká vskutku jest) situace subjektu, viděná jím samým. A vedle toho a ve skutečnosti „za tím“ či „pod tím“ je tu ještě skutečná situovanost určitého subjektu, ať už ji nějak vidí subjekt sám, nebo ať ji nějak vidí nějaký další subjekt (a většinou je těch dalších subjektů více). Bylo by absurdní mluvit v takovém případě o „situaci o sobě“, neboť taková „situace“ je nemožná, prostě by přestala (nebo vůbec nezačala) být „situací“ – situaci je ex definitione vždy situací něčí, někoho, k němuž je situace vztažena, ba přesněji: je situovaností někoho v určitém jeho okolí, spoluurčenou tím, jak se ono sám – jakožto subjekt situace – ve své okolí vztahuje (a to tím, že z pouhého rozložení „věcí“ kolem sebe činí, ustavuje své „osvětí“).
(Písek, 140812-1.)