Tato filosofická úvaha se zaměřuje na ontologické postavení řeči v jejím vztahu k lidskému životu a okolnímu světu, přičemž vychází z kritické reflexe myšlenek Jana Patočky. Autor podrobně analyzuje Patočkovo tvrzení, že řeč je nedílnou součástí našeho života a světa, a klade si otázku, v jakém přesném smyslu lze toto umístění chápat. Text rozlišuje mezi jazykem jako abstraktním systémem, herakleitovským pojmem logos a konkrétními promluvami či mluvními situacemi. Dochází k závěru, že řeč nelze považovat za statickou součást světa v obecném smyslu, ale spíše za dynamické mluvní události, které se ve světě odehrávají. Svět je zde pojímán jako otevřený soubor rozmanitých událostí, u nichž není zřejmé, zda tvoří skutečně integrovaný celek. Úvaha tak zásadním způsobem problematizuje lokalizaci řeči v rámci bytí a upozorňuje na epistemologické limity našeho chápání světa jako jednoty. Celý rozbor směřuje k hlubšímu vymezení vztahu mezi promluvou, významem a realitou, kterou jako lidské bytosti obýváme a kterou skrze řeč také spoluutváříme.
Řeč a její ,místoʻ ve světě (a v životě)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Řeč a její ,místoʻ ve světě (a v životě)
(poznámky k Patočkovi – 02)
3586, s. 69, ř. 16-17 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je tak součástí našeho života, něčím do světa umístěným jako jeho část.“
Tato věta vlastně říká, že řeč (a není v tuto chvíli vyjasněno, co se tou „řečí“ myslí, zda jazyk, promluva, nebo ještě něco jiného – ve francouzštině třeba langue a langage, atd.) je jednak součástí našeho života, jednak součástí světa. Musíme se tedy tázat: v jakém smyslu je třeba jazyk součástí světa? A v jakém smyslu je promluva součástí našeho života? Co se vlastně rozumí „světem“, když „řeč“ chápeme jako jeho součást? A můžeme jít daleko: je myslitelná „řeč“ (nebo „jazyk“) jen „ve smyslu významuplného dorozumívacího prostředku“ (viz s. 68, 4. až 5. řádek od konce strany), a to bez ohledu na nejrůznější „významy“, jichž je tato řeč plna (resp. jazyk pln) a jejichž pomocí či prostřednictvím poukazuje či může poukazovat na mnohé, co součástí světa evidentně není (např. čísla nebo geometrické útvary, atd.)? Řekové měli mnohovýznamé slovo logos; Hérakleitos měl třeba za to, že ve světě se děje všechno „podle logu“. Můžeme to chápat tak, že logos je tedy součástí světa (nebo součástí našeho života)? (Jaký smysl pak má sloveso periechein nebo substantivum periechon? Může být to, co nás obklopuje, objímá a nese, chápáno jako součást našeho života? Nebo dokonce jako součást světa?) Zdá se tedy, že „součástí“ (nebo „složkou“) světa není řeč ani ve smyslu jazyka, ani ve smyslu „mluvy vůbec“, ani v hérakleitovském smyslu „logu“, ale že jimi jsou pouze jednotlivé „promluvy“ jako „mluvní události“ (možná by bylo lépe užít termínu „mluvové události“; Patočka sám mluví o „mluvní situaci“, tak se přizpůsobuji). Svět se totiž „děje“, a to tak, že se dějí nejrozmanitější události, které zahrnujeme pod souborný název „svět“ (event. univerzum, veškerenstvo, apod.) Zda tento „svět sám“ je jedna sjednocená, integrovaná událost, nevíme. Mluvit o „součástech“ světa nebo o „lokalizaci“ věcí či události ve světě lze pouze s plným vědomím toho, že nevíme, zda svět je „jednotou“.
(Písek, 140812-2.)