Text zkoumá povahu filosofie jako „zpěvu rozumu“ a staví ji do protikladu k vědeckým principům založeným na přesném cílení a opakovatelnosti, které autor přirovnává k živočišným instinktům. Filosofie je v tomto pojetí spíše uměním podobným hudbě, kde interpretace není rutinní činností, ale tvůrčím aktem probíhajícím v rámci určitého schématu či partitury. Autor zdůrazňuje, že i při interpretaci cizích myšlenek musí filosof vykazovat hlubokou osobní a myšlenkovou integritu. Klíčovou vlastností filosofického myšlení je neustálá pohotovost k improvizaci, která umožňuje tvůrčí rozvíjení témat formou mistrovských vsuvek. Filosofie tedy není pouhým popisem skutečnosti, ale živým procesem, jenž vyžaduje osobitý přístup a odvahu k vlastnímu novotvoření. Tento text tak definuje filosofii jako disciplínu, která přesahuje mechanické vědecké postupy a klade důraz na tvůrčí integritu myslitele v neustálém dialogu s tradicí a existujícími myšlenkovými systémy.
Filosofie jako „zpěv rozumu“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Filosofie jako „zpěv rozumu“
Vědecké zásady jakoby přibližují vědy živočišným (zejména hmyzím!) instinktům v tom, že za platné se považuje jen to, co lze přesně zaměřit (cíleně „popsat“, charakterizovat) a pak neméně přesně zopakovat. Filosofie se naproti tomu podobá spíše hudbě, v níž umění přesně zahrát nějakou skladbu nikdy nemá ústit v rutinu, nýbrž chápe skladbu (nejen partituru) jako jakési mantinely, za jejichž hranicemi se má odvíjet tvůrčí akt interpretační (takže spíš než o mantinely jde o inspiraci k vlastnímu novotvoření, byť s „průvodcem“). Nikdy však ani v hudbě – a zejména pak nikdy ve filosofii – neznamená (nemá znamenat) sebe lepší živá interpretace omezení jen na tuto jednu skladbu nebo jen na tento jediný způsob či typ hry (a hudby vůbec). Ve filosofii najdeme celou řadu podobností s hudbou a s provozováním hudby, ale u jednotlivého filosofa žádáme jeho vlastní, osobní, myšlenkovou i životní integritu, a to i v případech, kdy „hraje“ (interpretuje) cizí partitury (myšlenky jiného filosofa). K filosofii bytostně náleží jakási vždy připravená pohotovost k „improvizaci“, a to dokonce i když momentálně jde o interpretaci myšlenek jiného myslitele (nesmí ovšem docházet k žádnému směšování! – máme-li rozvést své přirovnání k hudbě, např. ke koncertnímu provedení, půjde či mělo by jít spíše o dobře připravenou mistrovskou „vsuvku“).
(Písek, 140822-2.)