Text pojednává o metodě komparace a jejích dvou základních cílech, kterými jsou uspořádávání jevů a jejich hlubší poznávání. První přístup se zaměřuje na hledání podobností, což umožňuje řazení objektů do kategorií, druhů či rodů. Rozdíly jsou v tomto kontextu druhořadé. Naopak druhý přístup klade důraz na odlišnosti, které jsou klíčové pro pochopení specifičnosti a jedinečnosti daného subjektu. Autor zdůrazňuje, že tyto dva směry nejsou protichůdné, ale vzájemně se doplňují. Volba přístupu závisí na kontextu: zatímco v přírodních vědách, jako je zoologie či botanika, je prioritou taxonomické zařazení na základě společných znaků, v humanitních oblastech nebo umění je podstatné identifikovat individuální rysy, jimiž se tvůrce odlišuje od ostatních. Komparace je tedy nástrojem k definování identity prostřednictvím kontrastu i shody v rámci konkrétního vědeckého či uměleckého zkoumání.