Tento text kriticky zkoumá Jaspersovo pojetí rozpolcení na subjekt a objekt prostřednictvím analýzy přechodu virtuální události do světa reálných jsoucen. Autor argumentuje, že skutečná jednota nitra a vnějšku existuje pouze u izolovaných virtuálních událostí, které postrádají vnější stránku. Jakmile se však událost stane součástí světa, musí se konstituovat jako subjekt, aby mohla aktivně reagovat na své okolí. Tento proces není jednorázovým rozdělením, nýbrž neustálým ustavováním subjektivity. Autor zdůrazňuje asymetrii mezi vnitřní a vnější stránkou jsoucna: nitro nikdy nelze zcela zvnějšnit a vnější svět nelze beze zbytku zvnitřnit. Tímto se vymezuje proti Spinozovu a Hegelovu monismu či panlogismu. Subjektivita je zde chápána jako aktivní účast na světě, nikoli jako pouhá součást mechanického celku, přičemž vnější (předmětná) tvář události je nezbytným důsledkem této interakce.
Subjekt a objekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Subjekt a objekt
Chybnost Jaspersova pojetí tzv. rozpolcení na subjekt a objekt (Subjekt-Objekt-Spaltung) vysvitne nejlépe při srovnání s údajným mystickým rozplynutím člověka v „nediferencované jedno“ (jak je charakterizuje třeba Fritjof Capra, Tao fyziky, s. 141). Skutečnou „jednotu“ nitra s vnějškem můžeme předpokládat (připustit) pouze pro izolované („virtuální“) události; ty totiž jediné postrádají vůbec vnějšek, vnější stránku, neboť není nikdo a nic, kdo nebo co by mohlo k takové události zvnějšku přistoupit. Jakmile se však virtuální událost dostane mezi jiné („reálné“, tj. vnitrosvětné) události (tj. vstoupí „do světa“), mohou tyto jiné události na onu virtuální reagovat, a té nezbývá leč opačně zase reagovat na ně. A ta to ovšem nemůže udělat (uskutečnit) jinak než jako subjekt, totiž aktivně. A aby i ta nejjednodušší událost mohla aktivně zareagovat na cokoli jiného (na jakoukoli jinou událost), musí – jako součást své akce a aktivity – ustavit, resp. vždy znovu ustavovat a upevňovat svůj subjekt (což ovšem lze charakterizovat také tak, že se musí opětovně sama subjektem stávat). Takže ono údajné „rozpolcení“ (přesněji „rozpolcování“) čehosi dřívějšího (předchozího) na subjekt a objekt by muselo být umístěno na hranici, kde přechází virtuální událost-jsoucno do světa „reálných“ jsoucen, a tím se samo stává „reálným“ – a to spíš podílníkem či účastníkem na světě než „součástí“ světa. (I když ovšem stát se součástí světa – např. „vznikem“ – není jinak možné než jako účastník světa či podílník na světě. Právě tak není ani jinak možné se stát účastníkem světa, než se zároveň vůči jiným událostem-jsoucnům, které už na světě svůj podíl či účast mají, stát čímsi vnějším, tj. vystavit jim svou předmětnou tvář či stránku.) A závěr: protože tento přechod z nitra navenek nikdy nemůže znamenat, že se nitro plně a cele stane vnějškem, ale že jen něco z nitra se může zvnějšnit, kdežto nitro samo jakoby „zůstává“ nitrem (pochopitelně tu není řeč o neměnnosti nebo o „substanci“), nelze vnitřní a vnější stránku považovat za paralelní (v tom smyslu, že by vše vnitřní naprosto přesně odpovídalo onomu druhotně zvnějšněnému). A platí to zajisté také obráceně, půjde-li o zvnitřnění vnějšího; v tomto případě je ovšem naprosto zřejmé, že zvnitřnění nikdy nemůže obsáhnout veškeré vnější jsoucí (tj. jsoucí s předmětnou stránkou), to znamená veškerenstvo v plném rozsahu, pokud je otevřeno pohledu či přístupu zvnějšku. (To proti Spinozovi a ovšem Hegelovi.) V nitru je vždycky víc, než může být zvnějšněno; a vnější (předmětná) stránka světa tzv. reálných skutečností je a vždycky bude rozsáhlejší a rozmanitější, než aby se to mohla všechno beze zbytku zvnitřnit.
(Písek, 140825–1.)