Tento text se zabývá pojetím celkovosti a celků, přičemž se vymezuje proti dvěma extrémům: naprostému odmítání celků a chápání celého univerza jako jediného celku. Autor se zaměřuje na vnitrosvětné celky a zdůrazňuje jejich zásadní odlišení od pouhých hromad, což je distinkce zakotvená v dějinách filosofie již od antiky. Klíčovým tématem je proces vytváření a udržování mezí, které celku umožňují vyčlenit se z okolních souvislostí a zároveň aktivně vstupovat do nových vztahů. Text zpochybňuje tezi, že všeobecná souvislost věcí automaticky vytváří jeden světový celek, a vyzdvihuje význam ne-souvislostí. Na příkladu biotopů, jako jsou lesy či louky, autor ilustruje existenci útvarů, které nejsou ani pravými celky, ani pouhými hromadami, ale představují specifické formy spolubytí a spolužití. Práce tak ukazuje, že mezi hromadou a skutečným celkem existuje široká škála forem, které nelze redukovat na pouhé přechodné stavy, ale je třeba je zkoumat v jejich vlastní integritě a ohraničenosti.