Text se podrobně zabývá vztahem mezi aktuálností a systematičností v rámci filosofické práce. Filosof je trvale vázán dvojí normou pravdy: musí kriticky a odpovědně reflektovat konkrétní situace, do nichž je postaven, a zároveň nechat pravdu integrovat své vlastní myšlení i veškeré životní aktivity. Autor odmítá tradiční pojetí filosofie jako budování uzavřených, velkolepých systémů ve stylu Hegela, ale varuje i před povrchním komentováním nahodilých absurdit. Klíčovým úkolem filosofa je schopnost citlivě rozlišit mezi bezvýznamnými událostmi a těmi, které navzdory své zdánlivé banalitě fungují jako spouštěče zásadních společenských či myšlenkových změn. K tomuto rozpoznání je nezbytný vyvinutý smysl pro souvislosti a specifický druh systematičnosti, který umožňuje nahlédnout hlubší strukturu reality. Filosofování se tak stává hluboce odpovědným aktem, jenž vyžaduje neustálou ostražitost vůči aktuálním podnětům i vnitřní integritu celého myšlení. Tento přístup definuje filosofa jako kritického pozorovatele i aktivního účastníka hledání pravdy v dějinách.
Aktuálnost a systematičnost ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 9. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Aktuálnost a systematičnost ve filosofii
Filosof (a jeho filosofování) zůstává vždy pod dvojí či spíše podvojnou normou: jednak musí zůstávat pod normou pravdy (jako ryzí nepředmětnosti) v každé situaci, do níž je postaven a „poslán“ a kterou tudíž musí kriticky a odpovědně posuzovat a komentovat; a jednak musí sám zůstávat pod normou téže pravdy, která jej nejen situačně oslovuje, ale zejména „vede“, tj. dává mu „pokyny“, jež integrují resp. by měly integrovat nejen jeho myšlení, ale také všechny jeho aktivity (včetně onoho zaměření do situačnosti a tedy do konkrétních situací), takže vlastně celý jeho život. To má zvláštní dopad na jeho sebepochopení jako filosofa: předním úkolem a cílem filosofa není, jak se mylně domníval třeba Hegel, budování velkolepého myšlenkového systému, ale ani komentování a kritizování kdejaké náhodně se naskytnuvší banality nebo absurdity. Nicméně je ovšem na filosofovi, aby dokázal rozpoznat bezvýznamné nahodilosti od takových, které navzdory prvotnímu zdání banality (nebo absurdity atd.) mohou vyvolat nesrovnatelně závažnější události nebo k nim vést, protože mohou fungovat jako zdánlivě nahodilé „spouštěče“. A k takovému rozpoznání je právě zapotřebí vyvinutého smyslu pro rozpoznávání souvislostí, tedy smyslu pro systematičnost (ovšem jiného typu).
(Písek, 140904-1.)