Text se kriticky zamýšlí nad povahou a funkcí velkých filosofických systémů v širším kontextu dějin myšlení. Autor tyto systémy interpretuje jako myšlenkové vrcholy, které však zároveň představují určité završení a uzavření dané etapy. Takto zformovaný systém může na další intelektuální vývoj působit dvojím, protichůdným způsobem: buď je přijímán jako závazná a směrodatná norma, nebo je chápán jako zralý k překonání, čímž své následovníky svazuje negativně. Zatímco autoritativní pojetí a pevná pravidla mohou být prospěšná pro krátkodobou stabilitu a fungování, z dlouhodobého hlediska se nevyhnutelně stávají brzdou pokroku a mohou vést až k celkovému zhroucení systému. Pro dosažení skutečného rozvoje, který směřuje k lepším věcem a jejich efektivnímu využití, je naprosto nezbytné tvůrčí tápání v podobě soustavného výzkumu. Tento proces však nesmí být nahodilý, nýbrž musí jít o poučené hledání, které je předem teoreticky a modelově vyselektováno. Jen skrze takto metodologicky ukotvené zkoumání lze dosáhnout autentického vývoje, jenž přesahuje statické hranice uzavřených filosofických systémů.