Text se do hloubky zabývá filosofickou problematikou znázorňování nepředmětných a nenázorných skutečností prostřednictvím procesu jejich záměrného zpředmětnění. Autor vychází ze základní teze, že nepředmětné kvality jsou ze své podstaty nenázorné, a klade si zásadní otázku, jakým způsobem lze tyto abstraktní fenomény učinit vnímatelnými a názornými, aniž by přitom byla narušena jejich původní podstata. Navrhovaným řešením je historicky osvědčené využití symbolů, které jakožto konkrétní a názorné prvky odkazují k něčemu, co je samo o sobě nenázorné a má hlubší význam. Klíčovým rysem symbolu je ovšem jeho naprostá závislost na vnímajícím subjektu; symbol dokáže plnit svou funkci pouze tehdy, pokud je interpret předem obeznámen s jeho specifickým významem a s realitou, ke které odkazuje. Pro nezasvěceného pozorovatele symbol postrádá jakoukoli vypovídací hodnotu a zůstává vnitřně němým objektem. V tomto teoretickém rámci autor definuje symbol jako nezbytnou náhražku přímého vztahu k symbolizovanému, přičemž zdůrazňuje nutnost předběžného porozumění pro zprostředkování nepředmětné skutečnosti.