Tento text se zabývá ontologickou povahou celku a jeho vztahem k okolnímu světu, který autor označuje jako „osvětí“. Celek není chápán jako daná entita, nýbrž jako dynamický proces, který se musí neustále aktivně ustavovat. Toto ustavování zahrnuje dvě neoddělitelné dimenze: vnitřní uspořádání a vnější vztahování. Vnitřně celek integruje různé prvky do svého tělesného plánu a činí z nich své funkční části. Zároveň se však celek musí ustavovat i navenek tím, že si aktivně strukturuje své okolí a vytváří si k němu specifický soubor vztahů prostřednictvím svého chování, jednání a prožívání. Autor zdůrazňuje, že „celkovost“ celku se nevyčerpává pouze jeho vnitřní organizací, ale zahrnuje i způsob, jakým se celek včleňuje do širšího kontextu a jak si své prostředí přivlastňuje. Bez této oboustranné aktivity – dovnitř i navenek – nemůže žádný vnitrosvětný celek dlouhodobě existovat. Text tak nabízí vhled do fenomenologické konstituce subjektivity a vztahu mezi celkem a jeho prostředím.