Text se hluboce zamýšlí nad problematickou povahou vymezení pojmu subjekt a souvisejících ontologických konceptů. Autor zdůrazňuje, že před samotnou definicí subjektu je nezbytné vyjasnit základní pojmové modely, jako jsou událostné dění, vnitřní a vnější aspekty, akce, reakce a paměť. Subjekt není vnímán jako jednoduchá prvotní entita, předmět ani neměnná substance, nýbrž jako komplexní, ne-předmětná skutečnost. Text se kriticky vymezuje vůči tradičním aristotelským kategoriím a transcendentáliím, přičemž subjekt definuje jako aktivní organizaci vztahů, která se skrze své vlastní jednání neustále spoluustavuje a proměňuje. Hlavní metodologickou překážkou v uchopení subjektu je převládající tendence lidského myšlení ke zpředmětňování, která je pro pochopení ne-předmětné povahy subjektivity zcela nevhodná. Autor proto vyvozuje, že adekvátní vymezení subjektu vyžaduje ustavení nového druhu nepředmětného myšlení, které by přesahovalo klasické kategorie Aristotela či Kanta a umožnilo nahlédnout subjekt jako dynamický, neredukovatelný celek v jeho živoucí aktivitě.
Subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Subjekt
Abychom mohli platně a úspěšně rozvažovat, co je třeba vyjasnit před tím, než se budeme pokoušet vymezit, co to je subjekt „a to co k němu náleží“, je nutno si nejdříve ujasnit některé „věci“, tj. pojmy a příslušné pojmové modely, bez jejichž vymezení bychom to nemohli provést. Jedním z prvních je událostné dění a událost, počátek a konec, celek, vnitřní a vnější (nepředmětné a předmětné), akce (aktivita), reakce (reaktivita, reaktibilita) atd. (dopsat), ale také paměť, návrat k sobě – a možná ještě některé další, až se ukáže toho potřeba. „Subjekt“ (a subjektnost“) totiž není ničím prvotním a zejména nikoli ničím jednoduchým, co by bylo prostě přístupno našemu chápání a pochopení. Subjekt nemůže být pochopen ani předmět (objekt, neboť je vlastně „non-objektem“, „ne-předmětem“), ani jako substance (něco, co se samo neděje, ale je neměnné, „stojí pod“ tím proměnným), nicméně ani jako ryzí ne-předmět, ani jako něco pouze myšleného (jako třeba trojúhelník, krychle nebo číslo), a tak podobně. Přihlédneme-li ke kategoriím podle Aristotela, „subjekt“, není ani „podstatou“ (), ani některým z případků; nemůže být však počítán ani k transcendentáliím (resp. nemůže být na tento smysl redukován). Každý subjekt je vždy „jeden“, ale nikoli každé „jedno“ je eo ipso subjektem; množství subjektů nemůže objasnit, co je jeden (kterýkoli) subjekt. Subjekt není vztahem, ale je více nebo méně složitou organizací vztahů (ale ani na tu nemůže být redukován). Subjekt je činný, tj. subjektem řady (až i mnoha) akcí a aktivit, ale zároveň se jejich prostřednictvím sám spoluustavuje, proměňuje a udržuje (ale není redukovatelný na výsledek, produkt těchto aktivit). Z toho všeho (a mnohého dalšího, které zatím nechávám stranou) vyplývá, že „myslit ,subjektʻ“ je především obtížné, a přihlédneme-li k převažujícímu způsobu myšlení a k jeho ustavičnému typu „zpředmětňování“, je to právě tímto způsobem nemožné. Což znamená ještě i to, že pojmové vymezení toho, co to je „subjekt“, by vyžadovalo ustavení a promýšlení (propracovávání) nějakého nového druhu nezpředmětňujícího (krátce: nepředmětného) myšlení. Takže lze také říci, že pojem „subjektu“, pokud bychom jej s úspěchem ustavili (nasoudili), by rozhodně nespadal pod žádnou kategorii (ani Aristotelovu, ani Kantovu).
(Písek, 140917-1.)