Text zkoumá vztah mezi smyslovou zkušeností a předchozím věděním. Autor zpochybňuje senzualistický pohled, podle něhož je smyslový vjem výhradním základem veškerého poznání. Argumentuje, že proces poznávání je zásadně podmíněn již existujícími kognitivními strukturami, které nám umožňují zařadit nové podněty do známého kontextu. I v situaci, kdy se setkáme s něčím zdánlivě neznámým, nevědomky tento objekt zařazujeme v mezích naší dosavadní zkušenosti a dřívějšího setkání s realitou. Schopnost identifikovat objekt jako skutečně unikátní či dosud nepopsaný dokonce vyžaduje hluboké odborné znalosti, bez nichž pozorovatel nedokáže docenit novost spatřeného. Skutečné vědění tedy není pouhým pasivním sběrem smyslových dat, ale aktivním procesem konfrontace nového s již známým. Text zdůrazňuje, že bez určité míry předběžného vědění zůstává smyslový prožitek neuchopený a nepochopený, čímž problematizuje představu o jednoduché cestě od pouhého vjemu k hlubšímu porozumění světu. Každá nová zkušenost je tak nevyhnutelně ukotvena v širším vědomostním rámci subjektu.