Tato úvaha se zabývá vnitřním řádem filosofie a specifickými závazky, které definují život filosofa. Prvořadým závazkem je věrnost pravdě a schopnost vypovídat o ní v kontextu aktuální situace, do níž je myslitel postaven. Filosof se musí aktivně a na odpovídající úrovni vyrovnávat s výzvami své doby a konkrétní společnosti. To vyžaduje důkladnou odbornou přípravu a neustálé pěstování kvality vlastního filosofování, které se neomezuje pouze na veřejné působení. Druhým zásadním úkolem je pak interakce s druhými lidmi. Text zdůrazňuje, že aktualitu nelze chápat jako objektivovanou abstrakci odtrženou od jednotlivců, ale jako živou skutečnost. Filosof nesmí setrvávat v izolaci své „myšlenkové laboratoře“ ani v domnělém niterném spojení s duchovními výšinami, ale musí zůstat spjat s individuálními lidskými osudy a situacemi, v nichž se pravda manifestuje.
Filosofie a její vnitřní řád
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 9. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Filosofie a její vnitřní řád
Filosof má ve svém životě různé závazky; některé – asi ty nejdůležitější – jsou závazky k „pravdě“ a k „pravení pravdy“ uprostřed situace, do které filosof byl a je postaven a vždy znovu staven. Každý filosof se kvalifikuje jako filosof teprve tím, že je věren tomuto přednímu závazku, a to jak tím, že „aktualitu“ neobchází, že se jí nevyhýbá, neuhýbá před ní, ale také tím, že těmto závazkům vůči své době a vůči své konkrétní společnosti čelí nejen aktivně a zjevně, nýbrž také na náležité úrovni. K tomu se musí řádně (a tudíž odborně) připravovat, což znamená, že mnoho ze své aktivity věnuje právě pěstování své filosofie, tj. kvalitě a úrovni svého filosofování, které se ovšem – jak dějiny mocně dosvědčují – zdaleka neomezuje (a nesmí omezovat) jen na působení na veřejnosti. Nicméně právě toto působení na druhé lidi (spíše než „na veřejnosti“, jak se tomu dnes říká) náleží co do důležitosti hned na druhé místo mezi filosofovými závazky. „Aktualitu“ nesmíme totiž chápat jen jako „situaci“ objektivovanou a objektivní, tedy abstraktní, abstraktně konstruovanou a tudíž izolovanou, vydělenou, odtrženou od jednotlivých lidí (zbavených individuality a zahrnutých s jinými do „lidu“, „společnosti“, „národa“ nebo dokonce „davu“. Tak jako pravda (či Pravda) není oddělena od jednotlivých lidí a jednotlivých jejich situací (individuálních situovaností), tak nemůže a nesmí být ani filosof se svým filosofováním odtržen či vytržen a „schován“ v žádném útočišti a uzavřen ani do samoty své myslitelské laboratoře, ani do samoty svého domnělého niterného spojení s výšinami „ducha“.
(Písek, 140923-1.)