Text se zaměřuje na nezbytnost reinterpretace pojmu „idea“, který byl původně definován Platónem ve starém Řecku. Hlavním problémem tradičního pojetí je statická povaha idejí, jejich vzájemná izolovanost a absence vnitřní dynamiky. Podle Platóna jsou ideje nehybné a postrádají vlastní hybnou sílu (en-ergeia) i schopnost seberealizace (fyesthai). Jsou vnímány jako pasivní vzory, které musí božský řemeslník vtisknout do beztvarého toku dění. Autor navrhuje zásadní změnu tohoto paradigmatu: ideje musí být nahlíženy jako aktivní činitelé, kteří nás oslovují a útočí na nás „zevnitř“. Už nejde o nehybné entity, ale o výzvy, které nás volají k vlastní práci a uskutečnění něčeho, co zatím zůstává v potenciálním stavu. Tato proměna znamená, že ideje nás osobně a jednotlivě zavazují k činu, nikoli skrze vnější přírodu, ale prostřednictvím vnitřní angažovanosti a tvorby lidského díla.
Idea a pojem ideje
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 9. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Idea a pojem ideje
Budeme-li chtít slova „idea“, původně raženého Platónem ve starém Řecku, užívat i dnes, musíme jeho význam reinterpretovat resp. nově vymezit. Základním problémem, který musíme zvládnout, je jednak ta podivná pluralita idejí, jakož i to, že jsou „nehybné“, na sobě navzájem jakoby nezávislé a nejen tedy sobě vnější, ale dokonce jakoby vůči sobě necitlivé, navzájem se nevnímající a na sebe nereagující. To, zda se k sobě hodí nebo nehodí, musí předem rozpoznat onen božský řemeslník, který je bere a otiskuje do beztvarého toku nedějícího se dějství (a může se mýlit). Platónovy „ideje“ (aspoň v Timaiovi) nejsou zvláštním způsobem bez vnějšího pohybu a tedy vnějšně nehybné, ale jsou vlastně nehybné i „uvnitř“, nemají v sobě žádnou „en-ergeia“, žádnou hybnou sílu, dokonce ani k vlastnímu „rození“ (fyesthai). To vše musíme změnit a myslet jinak. Ideje musejí přicházet a oslovovat nás, útočit na nás „zevnitř“ a přivolávat nás ke spolupráci – vlastně k naší vlastní práci, k našemu „dílu“, „dělání“, aktivitě, neboť ony samy zůstávají (stát, „sedět“?) ještě před zrodem, nezrozeny a neuskutečněny, nicméně po uskutečnění volají a k uskutečnění nás vybízejí. (A to nikoli zvenčí, přes svět věcí a „přírodu“, nýbrž tak, že nás osobně a jednotlivě zavazují a angažují.)
(Písek, 140923-3.)