Text se zabývá napětím mezi individuální povahou filosofického myšlení a nezbytností institucionálního zázemí. Autor tvrdí, že filosofování je výhradně samostatná a svébytná aktivita, kterou nelze v pravém slova smyslu vykonávat kolektivně, nýbrž nanejvýš v rámci filosofických škol pod sjednocujícím vedením. Navzdory této individuální podstatě se filosof neobejde bez dialogu s minulými i současnými mysliteli, což vyžaduje přístup k rozsáhlým knihovním fondům spravovaným univerzitami či akademiemi. Tím vzniká nevyhnutelná závislost filosofa na institucích. Zásadní rozpor však nastává v otázce hodnocení: zatímco instituce usilují o objektivizaci a formalizaci kritérií, skutečná hodnota filosofické práce zůstává neformální a subjektivní povahy. Instituce ze své podstaty postrádají schopnost autenticky posoudit hloubku filosofického textu, neboť upřednostňují hlediska vzdálená vlastnímu smyslu filosofování. Tato úvaha poukazuje na paradox, kdy instituce sice poskytují nezbytné podmínky pro práci, ale zároveň uplatňují mechanismy, které jsou s povahou filosofie neslučitelné.
Filosofování a instituce
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Filosofování a instituce
Filosofování je možné pouze jako zcela a výhradně individuální, svébytná a samostatná myšlenková aktivita; filosoficky „spolupracovat“ ve vlastním smyslu opravdu nelze, lze jen pracovat na přidělených (nebo rozdělených) tématech v rámci filosofické školy (a tedy pod vedením určité jednotící koncepce). Na druhé straně však nelze filosofovat bez ohledu resp. bez určitých vztahů k jiným myslitelům, minulým i současným, a to znamená bez navazování na ně – a tedy v jistém smyslu bez rozhovoru s nimi (což ovšem vůbec neznamená v souhlasu s nimi). A k tomu je zapotřebí mít k dispozici dost rozsáhlou knihovnu – anebo přístup do dobře udržované a spravované knihovny univerzitní, fakultní nebo příslušných vědeckých ústavů (Akademie apod.). Tím se každý filosof nutně dostává do závislosti na institucích, i když v těch institucích přímo nepracuje (není v nich zaměstnán). Instituce však mají svůj vlastní způsob nejen působení, ale také způsob, jak se samy rozvíjejí. Tak např. když mají hodnotit, dávají přednost zcela jiným hlediskům, než jakými je vázána práce filosofa. Odtud všechny pokusy o tzv. „objektivování“ hodnocení, tj. zbavení hodnocení všech „subjektivních“ prvků. Ovšem skutečnou hodnotu filosofického textu a zejména filosofické práce vůbec nelze nikdy formalizovat (leda okrajově). Instituce ex definitione není s to vskutku ,hodnotitʻ.
(Písek, 141002-1.)