Tato filosofická reflexe podrobuje kritice tradiční pojetí pravdy jako pouhé shody se skutečností (adaequatio). Autor argumentuje, že skutečnost není statickým, předem daným faktem, nýbrž se jeví v závislosti na perspektivě a čase. Klíčem k pochopení pravé tváře skutečnosti není okamžitý vjem, ale schopnost nahlédnout věci ve „světle pravdy“, které zahrnuje i časovou dimenzi a výhled do budoucnosti. Skutečné je to, co obstojí v čase a co se v budoucnu prokáže jako trvalé. Skutečnost je zde chápána jako dynamický proces, vývoj a neustálé směřování k vlastní opravdové podobě. Proces „uskutečňování“ tedy znamená, že věc svou pravou podstatu teprve získává skrze své směřování k naplnění. Text vybízí k přechodu od pouhého konstatování faktů k hlubšímu porozumění pravdě jako dynamickému principu, který určuje, co se skutečným teprve stane v průběhu svého dějinného vývoje a sebepoznání.
Pravda a pravá tvář skutečnosti / Skutečnost a její pravý stav (uskutečněnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Pravda a pravá tvář skutečnosti / Skutečnost a její pravý stav (uskutečněnost)
Chybné pojetí pravdy jakožto „adekvace“ („přistejnění k věci“) činí pravdu závislou na skutečnosti. Ale co je skutečnost? Ta přece není „dána“ jako jednoznačná, ale jeví se jako závislá na okolnostech, na perspektivě. Která z možných perspektiv je však ta „pravá“? Zajisté jen ta, která dovoluje skutečnost vidět, spatřit (to je ovšem stále ještě perspektiva závislá na „vidění“, zatímco jde o chápání, pochopení, porozumění, rozpoznání, a to i v čase!) tak, jak je „vskutku“, „doopravdy“, tedy „vpravdě“, z hlediska pravdy. Nejde tudíž o to, vědět jen, „co je skutečné“, nýbrž porozumět, zda to, co se nám teď jeví jako skutečné, se nám jeví správně, „pravě“, „vpravdě“, „z hlediska pravdy“ – ergo v závislosti na pravdě nebo aspoň na její perspektivě, na jejím světle, a světlo pravdy není přece záležitostí okamžiku, nýbrž perspektivy do budoucnosti, tedy perspektivy i časové. Opravdu skutečné je to, co se jako skutečné ukáže i zítra, za měsíc, za mnoho let, prostě v budoucnu. Skutečnost tedy vůbec není něco jako „factum brutum“, nýbrž je to děj, postup k něčemu (vpřed), rozvoj, vývoj, spění k opravdové, pravé podobě, k tomu, aby se „věc“ (skutečnost) nejen ukázala, vyjevila, jaká je doopravdy, nýbrž aby se skutečnou vpravdě teprve stala, aby se vpravdě „uskutečnila“, aby ke své „skutečnosti“ dospěla.
(Písek, 141003-1.)