Text zkoumá ontologickou povahu pravdy, kterou definuje jako nepředmětnou entitu fungující jako měřítko skutečnosti i nepravdy. Pravda sama o sobě není jsoucnem v běžném smyslu; nelze ji přímo uchopit ani o ní vypovídat, dokud není vyjádřena, myšlena či formulována. Autor zdůrazňuje dynamický charakter pravdy, která není staticky přítomná, ale přichází do světa skrze subjekty. Tyto subjekty (pravá jsoucna) slouží jako prostředníci, skrze jejichž sebeuskutečňování a zpředmětňování se pravda stává vyslovenou, formulovanou či vykonávanou skutečností. Zásadním varováním textu je nutnost rozlišovat mezi platnou nepředmětnou pravdou a jejím konkrétním předmětným vyjádřením. Žádná uskutečněná pravda se nesmí vydávat za definitivní či absolutní, neboť každá formulace zůstává pouze časovým projevem, který se na původní pravdu odvolává, ale nemůže ji zcela nahradit. Tato filosofická reflexe tak nabádá k pokoře před neuchopitelnou povahou pravdy.
Pravda platná a vyjádřená
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Pravda platná a vyjádřená
S každou skutečností (věcí) se to nějak má ve světle (v perspektivě) pravdy jakožto toho, co je „mírou sebe i nepravosti“ („index sui et falsi“) a co ergo není „jsoucí“, tj. co ještě nebylo vysloveno, vyjádřeno, vypověděno, ani myšleno, míněno, pojato atd. V tomto smyslu platí, že pravda není předmětná, ale nepředmětná, že není „předmětem“, ale je „ne-předmětem“. Konkrétně to znamená, že o pravdě samé jakožto ne-předmětu nelze nic vypovědět; vypovídat o pravdě lze jen v tom případě, že nejde o „pravdu samu“, nýbrž o určitém jejím vyjádření, vyslovení, myšlenkovém uchopení, pojetí, formulaci atd. Taková výpověď či formulace je už něčím jsoucím, a stejně jako všechno jsoucí vůbec, tak i taková jsoucí a předmětná „výpověď“ může být posuzována v perspektivě ne-předmětné pravdy „o sobě“. Tady však musíme upozornit na jisté nebezpečí, vyplývající z užití již zaběhaných výrazů anebo s ním nějak spojeného. Pravda „sama o sobě“, tj. ta ne-předmětná, ne-jsoucí „pravda“, která je „posledním kritériem“ (či „normou“) všeho jsoucího, všeho skutečného, veškeré skutečnosti, vlastně bytostně není a nemůže být opravdu (vpravdě) „o sobě“ ani „sama pro sebe“ ani „u sebe“, ale je vždy pro mne nebo pro tebe, pro nás, je zaměřena k nám, obrací se na nás (na některé, na mnohé nebo na všechny), a to konkrétně a v čase: tato pravda není (není „jsoucí“), není zde ani onde, ale přichází. A přichází nikoli ze světa jsoucích skutečností, ale do tohoto světa skutečností, uskutečňovaných jsoucen, a vždycky za pomoci či asistence „subjektů“ (byť nejrůznějších úrovní, tj. všech „pravých jsoucen“, „pravých událostí“, vnitřně sjednocených a tedy „majících“ nitro), přes které či jejichž prostřednictvím resp. prostřednictvím jejichž sebe-uskutečňování a ergo sebe-zvnějšňování, sebe-zpředmětňování může také být uskutečněna a tedy zpředmětněna a stát se tak pravdou uskutečněnou, vyslovenou, formulovanou anebo – na to je třeba stále myslet – provedenou či prováděnou, vykonávanou. A každá takto prováděná, uskutečňovaná pravda se sice na pravdu samu, tj. pravdě ne-předmětnou, ne-jsoucí, ale platnou může a musí odvolávat, ale nikdy se za ni nesmí vydávat a prohlašovat, nikdy se nesmí vydávat za samu jedinou a nejvyšší pravdu již uskutečněnou a provedenou, jednou provždy hotovou a definitivní.
(Písek, 141004-1.)