Text se zabývá vztahem mezi světem idejí a světem běžné zkušenosti, přičemž kriticky přehodnocuje Platónův termín chórismos. Namísto propasti či úplného odloučení interpretuje tuto mez jako hranici odlišnosti, kterou ideje samy o sobě nemohou překročit. Ideje nejsou aktivními hybateli, ale působí jako adresné výzvy směřující k subjektům. Právě subjekty jsou definovány jako „pravá jsoucna“ či „existence“, která díky své schopnosti „vycházet ze sebe“ (ek-sistence) vnášejí do světa aktivitu a novost. Zatímco předmětný svět věcí je ovládán setrvačností, skutečný svět vzniká skrze neustálé tvořivé činy subjektů na různých úrovních. Autor vyvozuje, že veškerá dynamika a nové prvky v realitě jsou plodem aktivit subjektů, které odpovídají na zaměření idejí. Tímto způsobem subjekty propojují statický řád idejí s materiální realitou skrze své vlastní dějinné a tvořivé působení.
Svět idejí a „věci“ / Ideje a svět „věcí“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Svět idejí a „věci“ / Ideje a svět „věcí“
Mezi světem idejí a světem běžné naší zkušenosti je zajisté mez, hranice, ale není to propast, dokonce ani mezera, „volné místo“, přerušení, distance, odloučenost, oddělenost. Proto Platónův termín chórismos je vlastně chybný, matoucí, od pravdy odvádějící. Ovšem chóris znamená nejen odloučený, oddělený (takže jen pro sebe, „privátní“), vzdálený, ale také odlišný, rozdílný, také „kromě“ (auβerdem) a zvláštní. To znamená, že konec konců můžeme u toho termínu zůstat a uspořit si tak hledání jména náhradního, jen musíme vždy řádně vysvětlit (objasnit), o jaký typ meze či hranice vlastně jde. Ze strany světa věcí, u nichž zdůrazňujeme jejich vnějšek a tedy předmětnost, je tato mez (chórismos) nepřekročitelná, tj. k idejím neexistuje žádný přístup zvnějška. Ideje samy svou vlastní „silou“ či „mocí“ nemohou rovněž do světa věcí zasahovat, tj. samy aktivně onu mez překračovat, nicméně mohou do světa věcí mířit, nasměrovat se tam, adresně se někam do toho světa věcí zaměřit, ale nikoli proto, aby tam něco udělaly, provedly, uskutečnily, „realizovaly“, nýbrž aby oslovily někoho, kdo toho naopak schopen jest. A to jsou subjekty, a to různé subjekty (ale všechny subjekty). Subjekty jsou jediná „pravá jsoucna“, která v pravém slova smyslu „existují“, tj. jsou to „existence“ – ex-sistence (případně ek-sistence). Liší se od běžných jsoucen (kterým eventuálně můžeme říkat „nepravá“) tím, že jsou schopny jakoby „vyjít ze sebe“, „vykročit ze sebe“, a to právě ve svých „akcích“ a „aktivitách“. Musíme se tedy tázat, jak to mohou pravé subjekty (jakožto pravá jsoucna) „dělat“, vykonávat, provádět, jak vlastně mohou být „aktivní“ a co to vlastně taková „aktivita“ je, co to takové „akce“ jsou. Ideje aktivní být nedovedou a nemohou; „věci“ (předměty) neznají jiný pohyb než setrvačný. Svět v tom významu, jako o něm běžně mluvíme, by byl nanejvýš jen ustavičným kolotáním, anebo spíš by vůbec nemohl být skutečný – prostě by nebyl žádný svět (v tom běžném významu). Skutečný svět je v každé chvíli, v každém okamžiku jen tím, co je nového a co to nové z toho, co je už minulostí, do aktuální přítomnosti přivádí (a co bylo přiváděno vším nesmírně mnohým a bohatým „novým“ již dříve, v minulosti): a všechno „nové“ je vždycky výtvorem nesmírně složité a mnohosměrné aktivity všech subjektů různých úrovní a schopností.
(Písek, 141005-2.)