Tento text se zabývá filosofickou rolí subjektu jakožto činitele, který překonává propast (chórismos) mezi světem idejí a materiální skutečností. Autor vychází z Platónova konceptu demiurga, který vtiskává řád idejí do beztvaré nicoty, čímž vytváří pomíjivé věci jakožto odlesky ideálních vzorů. Tato myšlenka je interpretována jako předobraz aktivního subjektu, jehož cílené jednání a praxe uvádějí do pohybu děje, které by bez jeho přičinění nikdy nenastaly. Pokud chápeme ideje jako výzvy nepředmětných skutečností, které postrádají vlastní realizační moc, stává se každý pravý subjekt demiurgem svého druhu. Svět je pak nahlížen jako výsledek součinnosti nesčetných subjektů na nejrůznějších úrovních. Tato perspektiva je slučitelná s moderním vědeckým poznáním o vesmírných souvislostech, pokud je důsledně odlišena od konkrétních interpretací jednotlivých vědců. Cílem textu je ukázat, že lidská aktivita je klíčovým prvkem v procesu zpředmětňování idejí a aktivního utváření reality.
Subjekt jako překlenovač chórismu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Subjekt jako překlenovač chórismu
Platón potřeboval aktivního demiurga, aby překonával či překlenoval oddělenost světa idejí a aby ideje otiskoval do „nicoty“ beztvarého toku a vytvářel tak pomíjivé „věci“ jakožto odliky dobře (správně) vybraných a sestavených idejí jako „vzorů“. Svým způsobem tak předjímal myšlenku aktivního subjektu, který ovlivňuje věci kolem sebe tím, že na ně míří svými akcemi a dává tak do pohybu děje, k nimž by jinak, tj. bez jeho účinné práce či praxe, nejspíš nikdy nedošlo. Budeme-li ideje chápat jako výzvy ryze nepředmětných skutečností, které se samy svou vlastní mocí nedovedou uskutečnit („realizovat“, zpředmětnit), pak každý pravý subjekt se ve svých akcích stává jakoby demiurgem. A svět, jak jej známe ze zkušenosti, je vposledu plodem součinnosti či spoluaktivit nesčíslných subjektů na nerozmanitějších úrovních. To si pochopitelně nemůžeme představovat jako prostou formu stvoření či stvořování, ale musíme ve svém porozumění a ve svých výkladech přihlížet ke všem změnám našeho dnešního chápání skutečnosti a světových, vesmírných vztahů a souvislostí, jak nám je popisují vědy, zejména přírodní. Takový výklad nemusí být nikterak v rozporu se zjištěními věd, leda s tím, jak si konkrétní vědci své poznatky a svá zjištění interpretují a vykládají.
(Písek, 141006-1.)