Tato práce se věnuje Heideggerově tezi z přednáškového cyklu „Co znamená myslet?“, v němž autor tvrdí, že lidstvo dosud skutečně nemyslí. Tato interpretace se zaměřuje na rozlišení mezi běžnou intelektuální aktivitou a autentickým úkolem myšlení, před nímž lidstvo stále stojí. Text kriticky reflektuje Heideggerovo přirovnání myšlení k plavání. Zatímco v plavání se člověk učí praxí v reálném vodním prostředí, u myšlení narážíme na paradox popírání výkonu na základě jeho nedokonalosti. Hlavní argument textu spočívá v tom, že na rozdíl od plavání v dravém proudu, kde je plavec ovlivňován vnějším prostředím, je v případě myšlení zdrojem veškerého pohybu samotný subjekt. Myšlení není chápáno jako vnější substance nebo proud, do něhož jsme vrženi, ale jako autonomní výkon myslícího jedince. Pokud tedy v procesu myšlení selháváme, je toto „utonutí“ důsledkem naší vlastní aktivity a vnitřního nastavení, nikoli vnějších vlivů či dravých ontologických proudů.
Nemyslíme zatím ještě? / Myšlení jako výkon subjektu myslícího
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Nemyslíme zatím ještě? / Myšlení jako výkon subjektu myslícího
Heidegger ve svých přednáškách „Co znamená myslet?“ opakovaně trvá na tom, že „ještě nemyslíme“, a opakovaně zdůrazňuje, že to je mimořádně povážlivá skutečnost. Chtěl bych tomu rozumět v tom smyslu, že to, co lidé až dosud provádějí, když „myslí“ (a mají dojem, že myslí), není ještě to pravé myšlení, před jehož úkolem ještě stále lidstvo stojí. Říkat o nepravém, nesprávném myšlení, že to není vůbec žádné myšlení, je sice poněkud zvláštní a podivné, neboť to odporuje běžnému zvyku, kdy vady a chyby nějakého lidského výkonu nebereme jako důvod pro popírání výkonu samého – vždyť „chybami se člověk učí“, jak říká dávné úsloví. A učit se nějaké práci přece můžeme jen tak, že ji začneme dělat, nikoli že děláme ty chyby v nějaké docela odlišné činnosti. Jestliže Heidegger sám užívá přirovnání myšlení k plavání, je zcela zřejmé, že tomu, kde ještě nikdy neplaval, toho skok do proudu moc neřekne, protože se asi dříve utopí. Učit se plavat je sice ovšem možno pouze ve vodě (nemusí to hned být velký proud), ale nesprávné či nedokonalé plavání si můžeme opravit a vylepšit jen tak, že vskutku plaveme, tj. že jsme ve vodě, ale že jsme plavat už začali, takže jsme se hned neutopili. Ovšem v případě myšlení nejde o to, že bychom byli (i se svými neohrabanými myšlenkovými „pohyby“) do nějakého dravého „proudu“ hozeni na pospas svému nedokonalému umění nebo neumění „plavat“ (ostatně i v kartezianismu „myšlení“ není žádný proud, natož dravý, nýbrž něco nehybného, totiž substance!), ale zdrojem veškerého „pohybu“ jsme přece my sami. A pokud tedy ve svém usilovném „plavání“ utoneme, že to výsledek naší činnosti, nikoli nějakého sebetiššího nebo sebedravějšího proudu myšlení kolem nás.
(Písek, 141012-1.)