Tento text se zabývá Descartovým pojetím myšlení jako substance, kterou autor konfrontuje s myšlením jako aktivitou. Descartes rozlišoval dvě konečné substance: myšlení a rozprostraněnost. Z tohoto dualismu vyplývá paradoxní důsledek pro chápání omylu – pokud je myšlení substancí, pak nesprávné myšlení v podstatě není myšlením, ale pouze projevem rozprostraněnosti. Člověk jako myslící bytost má podíl na této univerzální substanci, což znamená, že pravdivé myšlení nenáleží individuální lidské aktivitě, nýbrž samotné substanci myšlení. Lidská role se tak v tomto rámci omezuje na pouhé přizpůsobování se a ztotožňování se s objektivním řádem myšlení. Autor vyvozuje, že v karteziánském systému zbývá pro člověka jediný legitimní způsob aktivity, a to mimeze neboli nápodoba předem dané struktury myšlení. Tím se vytrácí autonomní lidský výkon a myšlení se stává participací na něčem, co člověka přesahuje.