Tento text se zabývá ontologickou problematikou vztahu mezi jsoucnem a ne-jsoucnem, přičemž kriticky reflektuje omezení jazyka při popisu těchto fundamentálních kategorií. Autor vychází z předpokladu, že sloveso „býti“ umožňuje formulovat otázky, které se mohou jevit jako paradoxní. Pokud definujeme jsoucno jako to, co je pozitivně dané, nevyhnutelně se musíme ptát po tom, co tomuto danému předchází nebo co leží v jeho základu. Text navazuje na myšlenky pozdního Schellinga a zkoumá tezi, že bytí samo nemůže být považováno za jsoucno. Aby bylo možné o něčem prohlásit, že „jest“, je nutné předpokládat existenci sféry „ne-jsoucna“, která není přímo daná, ale která „dává“ vzniknout všemu jsoucímu. Jazykový rozpor, kdy o ne-jsoucnu hovoříme prostřednictvím kategorií bytí, není důkazem neexistence této sféry, nýbrž odrazem limitů lidského vyjadřování. Práce tak zdůrazňuje potřebu uznat význam toho, co není bezprostředně zpřítomněno, pro pochopení celku skutečnosti.
Jsoucno a ne-jsoucno
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Jsoucno a ne-jsoucno
Problematické sleso „býti“ umožňuje formulovat některé otázky tak, že se běžně uvažujícímu člověku mohou zdát jako nesmyslné nebo dokonce protismyslné. (V jistém smyslu můžeme nyní navázat na pozdního Schellinga, in Philosophie der Offenbarung, kupříkladu.) Pokud totiž náležitě vymezíme – za použití tradičních forem – jsoucí (jsoucno) jako cosi pozitivního (tj. položeného, daného – od ponere), můžeme se vždycky tázat, co je „za ním“ či spíše snad „před ním“ (časově, ale nejen tak). (To „za ním“ nebo „před ním“ je sice zčásti věcí perspektivy, „úhlu pohledu“, ale zároveň nepřehlédnutelným poukazem k čemusi mnohem základnějšímu, fundamentálnějšímu. Je to patrné už z oné staré koncepce jsoucna, které „jest“, protože má podíl na „bytí“ (a to zdaleka ještě neznamená, že musíme tuto koncepci akceptovat). To, že jsoucí jest tím, že se podílí na „bytí“, se naznačuje, že bytí samo nelze považovat za „jsoucí“, tedy ani za „jsoucno“, a že tedy za každým jednotlivým jsoucím, ale i za vší jsoucím dohromady musí „být“ – a tedy „jest“ – ještě něco, „není jsoucí“, co „ne-jest“. Podobně tomu je i jinde, kde užíváme jiných slov: za vším, co je nebo může být „dáno“, „jest“ nebo vlastně musí „být“ něco, co samo „dáno“ není, ale co „dává“ resp. co „se dává“ (tj. co všechno dané dává, eventuelně co dává samo sebe). Zkrátka: aby mělo smysl říkat, že něco „jest“, že to je „jsoucí“, musíme počítat s tím, že za tím (nebo před tím) co jest, „je“ ještě také něco, co „není“, co „ne-jest“. A to, že to nedovedeme říci bez toho vnitřního protimluvu, je výsledkem vady způsobu našeho promlouvání, ale nikoli dokladem toho, že žádné „ne-jsoucí“ nemůže „být“, nebo jinak: že nějaké významné „ne-dané“ se nemůže „dávat“, eventuálně že nemůže něco „dávat“.
(Písek, 141021-1.)