Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi jsoucnem a smyslem. Autor vychází z předpokladu, že jsoucno nelze vnímat jako zcela prosté smyslu, neboť samotný akt uznání něčeho za jsoucí v sobě implicitně zahrnuje předpoklad smysluplnosti. Text zkoumá, jakým způsobem se liší přístup k samotnému jsoucímu od přístupu k jeho smyslu. Klíčovou otázkou je, zda lze smysl považovat za druh jsoucna a zda může mít smysl i něco, co samo o sobě není jsoucí. Úvaha graduje k problému „smyslu smyslu“ a k otázce, zda je samotná kategorie bytí (a nebytí) vposledku otázkou smyslu. Autor naznačuje, že každá otázka po jsoucnosti je zároveň otázkou po smyslu, a to i v případě otázky samotné. Tato reflexe zpochybňuje tradiční hranice mezi ontologií a hermeneutikou, přičemž zdůrazňuje, že smysl je konstitutivním prvkem našeho přístupu k realitě a je přítomen i tam, kde se zdá, že jsoucnost absentuje.
Smysl a jsoucno
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Smysl a jsoucno
Jsoucno není nikdy zcela beze smyslu, ale dává nějak smysl, jinak bychom je ani nemohli považovat za jsoucno. Přístup ke jsoucnu resp. ke jsoucnům tedy musí vždycky nějak počítat s „nějakým smyslem“; předem považovat něco za prosté smyslu, za nesmyslné či protismyslné atd. znamená ztížit si nebo přímo znemožnit si přístup k němu či k nim. Už sám pokus o to, přistoupit k něčemu jako ke jsoucímu znamená počítat s tím, že toto jsoucí nějaký smysl má, i když (zatím) nevíme přesně jaký; takže přistupovat k něčemu jako ke jsoucímu v sobě nutně zahrnuje také přistupování ke smyslu, přinejmenším ke smyslu toho jsoucího, ke kterému přistupujeme. A teď přichází ta základní otázka: jak se od sebe liší přistupování ke jsoucímu od přistupování k jeho smyslu, eventuálně od přistupování ke smysl vůbec? Můžeme „smysl“, tj. jakýkoli smysl, tedy i smysl čehokoli jsoucího, považovat za „jsoucí“? Můžeme smysl něčeho považovat za jsoucí? A můžeme za „jsoucí“ považovat dokonce i smysl něčeho, co samo jsoucí není? Můžeme tedy považovat za „smysluplnou“ (tj. nějaký smysl dávající) otázku po „smyslu smyslu“? Ta otázka má určitě nějaký smysl, pokud připustíme, že smysl může mít i něco, co není jsoucí. Ale jak si to vůbec můžeme pomyslit, že má smysl něco, co „není“, tj. co není „jsoucí“? V čem může spočívat „jsoucnost“ smyslu něčeho, co není, co není jsoucí? Jaký má nebo může mít smysl tázat se po „jsoucnosti“ smyslu, který může být smyslem i něčeho, co není? Ovšem co to po pravdě znamená, že něco „jest“ nebo že něco „není“? Není snad nakonec sama otázka po tom, co „jest“ (jakož i po tom, co „není“) otázkou smyslu? Což sama otázka neznamená, že se tážeme nejen po jsoucnosti, ale také po smyslu? A to nejen po smyslu té jsoucnosti resp. po jsoucnosti toho, na co se ptáme, nýbrž i po smyslu oné otázky samé? Vždyť otázka buď dává smysl nebo nedává, má smysl nebo nemá – ale nedává-li dobrý smysl, je vadná, chybná, nesprávná – ale je přece „jsoucí“, byla-li jednou položena – či ne ?
(Písek, 141025-1.)