Text se zabývá vývojem dětského vnímání světa a postupným rozlišováním mezi životem a nehybnými předměty. Autor zdůrazňuje, že novorozenec nevnímá svět optikou vědy či dospělých, ale skrze dynamiku a pohyb. Pohybující se objekty jsou pro dítě primárně přitažlivé a zpočátku je vnímá jako živé entity schopné vlastního jednání, což se projevuje i v pozdějším připisování vědomí hračkám. Pochopení konceptu "pouhých předmětů" či mrtvé hmoty je podle textu procesem, který nastává až pod vlivem dospělých a kulturních vzorců. Tato představa izolovaných a nehybných věcí není přirozenou daností, nýbrž historickým konstruktem, jehož kořeny sahají až k počátkům řecké filosofie a atomismu. Úvaha reflektuje ontologické kategorie světa, života a ducha v kontextu individuálního zrání a historického vývoje lidského myšlení, přičemž ukazuje, že naše chápání reality je hluboce zakořeněno v naší vlastní tělesné a subjektivní zkušenosti.
Svět – život – duch
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Svět – život – duch
První, s čím se narozené dítě setkává a o čem si začíná vytvářet jakous takous zkušenost, je svět, do něhož se narodilo. Není to svět, jak mu rozumí dospělý člověk, a už vůbec ne svět, jak jej vidí věda resp. jednotlivé dnešní vědy. Ale není to také jenom okolí, neboť to, co lidé (rodiče, lékaři a zdravotníci, další příbuzní a přátelé atd.) vidí jako nejbližší okolí či prostředí, do něhož se dítě narodilo, je už strukturováno a utvářeno jejich zkušenostmi, o kterých čerstvý nebo nedávný zrozenec nemá zprvu ani potuchy. Je proto jen přirozené, že novorozenec od první chvíle, kdy začíná kolem sebe něco rozeznávat, je spíše poután a přitahování tím, co se nějak pohybuje, než tím, co je relativně nehybné, zejména od té chvíle, kdy si začíná uvědomovat, že sám se může pohybovat a že některým svým pohybem může rozpohybovat a tedy nějak zasáhnout i něco jiného než sebe (např. chrastítka a jiné hračky v dosahu pohybující se ručky apod.). Když se dítě později naučí rozlišovat své vlastní pohyby (a akce) od pohybů věcí kolem sebe, má tendenci vše, co se pohybuje považovat za živé a schopné vlastních (aktivních) pohybů. Ještě později, když se naučí rozpoznávat tzv. pouhé předměty, které zůstávají tam, kam jsme je dali nebo hodili, má dítě tendenci vše, co se pohybuje, považovat za živé (a dokonce schopné vlastních akcí: dítě se uhodí a pak zahrozí stoličce: tys mne uhodila!). A když dostane dítě medvídka nebo panenku, připisuje jim vědomí – zkrátka podle sebe. Rozpoznávat tzv. pouhé předměty, pouhé věci jako něco jen marginálního, náležícího „okolnostem“ se dítě naučí relativně pozdě a pod silným vlivem dospělých. A ještě k tomu dochází teprve poměrně velmi pozdě a nejčastěji polovičatě. Představa či myšlenka něčeho zcela od ostatního světa odděleného, v sobě nehybného a přímo mrtvého byla kdysi v prvních dobách řecké filosofie jakýmsi výmyslem či vynálezem. (Krajním případem to byl atomos atomistů, ale i tahle myšlenka má své „historické“ kořeny.)
(Písek, 141026-1.)