Tato úvaha se zabývá hermeneutikou jakožto metodickým pokusem o porozumění možnému smyslu v rámci každodenní zkušenosti. Autor reflektuje napětí mezi jevy, které se nám jeví jako smysluplné, a situacemi, jejichž smysl nám uniká nebo které vnímáme jako nesmyslné. Hlavním argumentem textu je, že předpoklad naprosté nesmyslnosti jakékoli události či procesu by měl být považován za předčasný a nedostatečně zdůvodněný. Zkušenost nás totiž učí, že i věci původně nesrozumitelné mohou po čase a vytrvalém úsilí odhalit svůj význam, ať už pozitivní či negativní. Hermeneutický přístup ke skutečnosti je tak v jádru definován jako práce s oprávněnou hypotézou, že vše, s čím se setkáváme nebo do čeho jsme v životě zapleteni, má svůj smysl. Text zdůrazňuje potřebu interpretační opatrnosti a vytrvalosti, přičemž tázání po smyslu považuje za vždy opodstatněné a intelektuálně plodné počínání, které tvoří podstatu našeho vztahu k realitě.
Hermeneutika jako pokus porozumět možnému smyslu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Hermeneutika jako pokus porozumět možnému smyslu
Každodenní zkušenost nás opětovně přesvědčuje o tom, že některé věci, skutečnosti, situace atd. mají smysl a jiné smysl nemají – nebo alespoň jejich smysl nenahlížíme, jejich eventuelnímu smyslu nerozumíme, protože nám uniká. Anebo tam možná vůbec žádný není? Tady se musíme rozhodnout, zda vůbec někdy můžeme právem usoudit, že nějaká situace, nějaká skutečnost, zkrátka něco, nějaká událost či proces smysl nemá. Už to, že někdy něco na první pohled nesmyslného se nám po čase jeví jako nějak významné a tedy „smysluplné“, by nás mělo vést k jisté opatrnosti. Měli bychom spíš mít za to, že předpoklad naprosté nesmyslnosti něčeho by měl být prakticky vždy považován za předčasný a nedostatečně zdůvodněný. A proto tázat se po smyslu něčeho, nějakého dějství, nějakých událostí, nějakých procesů apod. muá vždycky nějaký „smysl“, neboť se můžeme nadát, můžeme očekávat, že se nám po určitých vytrvalých pokusech a po větším úsilí přece jen nějaký pozitivní smysl (nebo i negativní smysl, ale nikoli nesmysl) ukáže, vyjeví. Zkrátka a dobře: předpoklad, že něco, co je před nám či kolem nás nebo do čeho jsme nějak zapleteni, má nějaký smysl, může být vždycky považován přinejmenším za oprávněnou hypotézu: to je podstata hermeneutického přístupu ke skutečnosti.
(Písek, 141027-1.)