Tato úvaha se zabývá hermeneutikou jakožto metodickým pokusem o porozumění možnému smyslu v rámci každodenní zkušenosti. Autor reflektuje napětí mezi jevy, které se nám jeví jako smysluplné, a situacemi, jejichž smysl nám uniká nebo které vnímáme jako nesmyslné. Hlavním argumentem textu je, že předpoklad naprosté nesmyslnosti jakékoli události či procesu by měl být považován za předčasný a nedostatečně zdůvodněný. Zkušenost nás totiž učí, že i věci původně nesrozumitelné mohou po čase a vytrvalém úsilí odhalit svůj význam, ať už pozitivní či negativní. Hermeneutický přístup ke skutečnosti je tak v jádru definován jako práce s oprávněnou hypotézou, že vše, s čím se setkáváme nebo do čeho jsme v životě zapleteni, má svůj smysl. Text zdůrazňuje potřebu interpretační opatrnosti a vytrvalosti, přičemž tázání po smyslu považuje za vždy opodstatněné a intelektuálně plodné počínání, které tvoří podstatu našeho vztahu k realitě.