Tento text se zabývá hlubokými filosofickými otázkami spojenými s interpretací principu neurčitosti v kvantové mechanice. Autor v něm zpochybňuje, zda je nemožnost současného a přesného určení polohy a rychlosti částice skutečnou ontologickou vlastností reality, nebo zda jde o důsledek metodologických omezení našeho pozorování. Klíčovým bodem úvahy je kritika legitimity přechodu od statistických měření velkých souborů částic k tvrzením o stavu jedné jediné, izolované částice. Autor zdůrazňuje, že jelikož nemáme přímý přístup k jednotlivině v její vlastní podstatě a naše poznání se opírá o data z rozsáhlých kvant částic, zůstává jakákoli výpověď o „skutečnosti“ individuálního objektu problematická. Text upozorňuje na metodologické riziko, že proces kvantifikace a zobecnění nutně přehlíží individuální rozdíly a možné výjimky. V závěru autor vybízí k mnohem větší opatrnosti při vyvozování závěrů o povaze fyzikální reality z dat, která jsou ze své podstaty kolektivní a statistická, nikoliv individuálně ověřitelná.
„Neurčitost“ na kvantové úrovni
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 10. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
„Neurčitost“ na kvantové úrovni
Kvantová fyzika počítá s tím, že panuje jistá mez možnostem určit např. přesně místo elektronu a zároveň jeho rychlost. Mám poněkud asi příliš laickou otázku, zda tato okolnost musí být interpretována tak, že místo a rychlost pohybu elektronu zůstávají vskutku neurčité až do chvíle, kdy provedeme „měření“ (čímž ovšem nutně ovlivníme onu neměřenou veličinu). Trochu mi je srozumitelné, proč Einstein tímto výkladem nebyl příliš nadšen. Ale mé důvody jsou asi poněkud odlišné. Především si kladu otázku, jak vůbec můžeme měřit ať už místo nebo rychlost pohybu jednoho jediného (tj. jednotlivého) elektronu: vždyť přece všechno naše měření tohoto druhu spočívají na pozorování obrovských kvant elektronů (eventuálně jiných částic atd.) – nikdy před sebou nemáme jeden jediný „předmět“, jednu jedinou „částici“. To, co platí pro naše pozorování obrovského množství částic (nějak vybraných resp. připravených, vytvořených nebo posbíraných atd., zkrátka „vykrojených ze skutečnosti“), totiž že nemůžeme určit zároveň místo a zároveň rychlost (a směr atd.) pohybu elektronů nebo jiných částic, není přece dostatečným argumentem pro tvrzení, týkající se jednoho jednotlivého elektronu (nebo jiné částice atd.). A vůbec: co může být dostatečným důvodem pro jakékoli naše tvrzení, týkající se jediné jednotlivosti, a to navíc její „skutečnosti“, jejího skutečného stavu, její skutečné rychlosti nebo jejího skutečného (okamžitého) místa apod., jestliže máme k dispozici pouze údaje o velkém množství takových jednotlivostí, k nimž v jejich jednotlivosti vůbec nemáme žádný přístup? Jak vůbec můžeme legitimně usuzovat z množství případů na jedinost, jednotlivost, aniž bychom byli jakkoli schopni výsledky svého úsudku ověřit? Což to vše vlastně doslova nevisí (nezávisí) na tom, že eventuální výjimku ani nemůžeme registrovat? A zejména na tom, že ji přesto (nevědomky) zahrneme nějak co celkového „množství“, i když by tam vlastně zařazena být neměla? (Anebo také naopak, že tam nezahrneme celou řadu dalších výjimek, ačkoli by tam popravdě náležely?) Jak víme, kvantifikace vždycky znamená přehlížení individuálních rozdílů; není tato okolnost dostatečným důvodem pro větší opatrnost?
(Písek, 141028-2.)