Tento text se zabývá hlubokými filosofickými otázkami spojenými s interpretací principu neurčitosti v kvantové mechanice. Autor v něm zpochybňuje, zda je nemožnost současného a přesného určení polohy a rychlosti částice skutečnou ontologickou vlastností reality, nebo zda jde o důsledek metodologických omezení našeho pozorování. Klíčovým bodem úvahy je kritika legitimity přechodu od statistických měření velkých souborů částic k tvrzením o stavu jedné jediné, izolované částice. Autor zdůrazňuje, že jelikož nemáme přímý přístup k jednotlivině v její vlastní podstatě a naše poznání se opírá o data z rozsáhlých kvant částic, zůstává jakákoli výpověď o „skutečnosti“ individuálního objektu problematická. Text upozorňuje na metodologické riziko, že proces kvantifikace a zobecnění nutně přehlíží individuální rozdíly a možné výjimky. V závěru autor vybízí k mnohem větší opatrnosti při vyvozování závěrů o povaze fyzikální reality z dat, která jsou ze své podstaty kolektivní a statistická, nikoliv individuálně ověřitelná.