Tento text analyzuje pojetí sekularizace v díle Jana Patočky, které filosof často interpretoval jako sebezbožnění člověka. Patočka ve svých pozdních úvahách, zejména v Heretických esejích, upozorňuje, že moderní evropské lidstvo setrvává u křesťanského pojetí smyslu dějin i po opuštění víry v Boha, přičemž lidstvo pouze nastupuje na prázdné místo božství. V návaznosti na Karla Löwitha spatřuje v tomto sekularizovaném konceptu dějin jeden z hlavních pramenů moderního nihilismu a zoufalství, neboť dějiny samy o sobě nemohou být stabilní oporou smyslu. Dokument dále reflektuje Patočkův odmítavý postoj k Teilhardu de Chardinovi a k poválečným teologickým směrům, které vnímaly sekularismus jako legitimní vyústění křesťanské a židovské tradice. Autor charakterizuje Patočku jako vnitřně odtažitého katolíka, který si přes dialogy s protestantskými mysliteli uchoval odstup od moderních interpretací sekularizace jakožto pozitivního plodu evangelia. Studie tak osvětluje filosofovy postoje k provázanosti náboženství a modernity.