Myšlení je pro člověka nutností, která vyžaduje disciplinovanost, tj. dodržování a prohlubování určitých pravidel a zásad. Myšlení je dovednost, kterou se člověk musí učit, stejně jako se učí ostatním dovednostem, a to od někoho jiného. Specifické pro myšlení jsou nezávislé normy a závazky, které musí dodržovat, aby nedocházelo k selhání. Vrcholnou normou je pravda, kterou myslící člověk nemůže ovládnout, ale která slouží jako poslední kritérium pro všechny ostatní normy. Pravda zde není chápána jako neskrytost či shoda se skutečností, ale jako něco, k čemu je myslící člověk naprosto otevřený. Disciplinovanost myšlení vůči pravdě spočívá v naprosté otevřenosti a odevzdanosti jí, což umožňuje poznání veškeré skutečnosti i vlastní osoby.
Disciplinovanost v myšlení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 11. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Disciplinovanost v myšlení
Myšlení je pro člověka nejen samozřejmostí (taková formulace by ovšem před kritickým pohledem neobstála), ale především nutností. A táž nutnost vede myšlení k jistému typu charakternosti a snad i soustavnosti, zkrátka k dodržování a rozšiřování či prohlubování jistých pravidel a zásad, tedy k jakési disciplinovanosti. Myšlení tedy není něčím, čím by člověk (každý normální člověk) byl nějak vybaven, ale náleží ve skutečnosti mezi dovednosti, k nimž sice člověk má nepochybně jisté dispozice, ale jimž se především a hlavně musí učit. To ovšem předpokládá učit se u někoho a od někoho. Však přece slovo „disciplína“ (původně učení, vzdělávání) souvisí se slovem „discipulus“: učit se u někoho znamená stát se něčím žákem, učedníkem. V tom ovšem není myšlení žádnou výjimkou, platí to pro všechny dovednosti. Myšlení je oproti všem ostatním dovednostem specifické tím, že má své vlastní, na okolnostech i na situacích nezávislé „normy“ či „závazky“, které musí (musí a má, nechce-li selhávat) dodržovat a splňovat. Tou nejdůležitější, jakousi „vrcholovou“ normou je ovšem něco, co myslící člověk nejen neovládá a nikdy nemůže ovládnout, ale co je a zůstává poslední normou či posledním kritériem všech druhotných norem a pravidel, kterých myslící člověk také musí dbát a která musí ve svém myšlení respektovat. Zvláštností této poslední a nejvyšší „normy“ je to, že se nemůže stát přímo předmětem myšlení, a to ani myšlení nanejvýš disciplinovaného. Sám užívám k pojmenování této nejvyšší „normy“ termínu „pravda“, ale vždycky pouze s připomínkou, že nejde rozhodně o ,pravduʻ v řeckém smyslu, tedy o alétheia čili „neskrytost“, a už vůbec ne o ,pravduʻ v rozšířeném, ale upadlém smyslu „shody se skutečností“. – Disciplinovanost myšlení vzhledem k pravdě se vlastně „redukuje“ na naprostou otevřenost vůči ní a vůči jejímu světlu, v němž se pak ukáže (a ukazuje) nejen „všechno“ ve smyslu veškeré skutečnosti (včetně lidské společnosti a lidí a jejich aktivit atd.), ale zejména osoba a život a také myšlení toho, kdo se rozhodl pravdě dát své schopnosti do služby. Což ovšem popravdě nelze označit za nějakou „redukci“, nýbrž spíše naopak o vrcholný akt vstřícnosti a odevzdanosti a zavázanosti atd. pravdě samé (a ničemu a nikomu jinému).
(Písek, 141114-1.)