Autor zkoumá Patočkovo pojetí „Ideje“ jako pramene života a srovnává ho se svým vlastním chápáním „pravdy“. Kritizuje Patočkovu metaforu pramene pro její zpředmětňující charakter a klade si otázku o povaze „Ideje“ jako zdroje nebo spíše prostředku přenosu života. Namísto odmítnutí metaforické formulace se autor snaží proniknout k Patočkovu původnímu záměru a tomu, co se za formulací skrývá. Tvrdí, že je nutné naučit se nahlížet za povrchní nedostatky textů a chápat jejich hlubší smysl, což vnímá jako klíčový aspekt „pravé“ filosofie, na rozdíl od běžných historizujících prací.