Tento text zkoumá filosofický a vědecký koncept "hromady", který je tradičně vnímán jako pouhé nahodilé seskupení prvků postrádající vnitřní vazby či samostatné bytí. Autor tento pohled zpochybňuje a tvrdí, že v reálném světě neexistuje nic takového jako izolované jsoucno. I zdánlivě inertní objekty, jako jsou cihly v hromadě, na sebe vzájemně působí silami, například gravitací, čímž deformují okolní prostor. Tento princip je klíčový v kosmologii, kde vesmírné struktury – od plynných mračen po galaxie – představují "hromady", které vykazují vlastní evoluci a míru organizovanosti připomínající živé organismy. Každá taková hromada disponuje určitou svébytností a historií. Práce uzavírá, že pojetí absolutně nezávislé existence je fikcí, což odpovídá Whiteheadově filosofii. Všechna skutečná jsoucna jsou definována svou reaktibilitou a provázaností, čímž se stírá hranice mezi prostou hmotou a komplexními systémy.
Hromada jako problém
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 12. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Hromada jako problém
„Hromada“ je – jak samo slovo ukazuje – chápána jako pouhé nahromadění něčeho, co k sobě jinak nechová žádné vztahy: jde-li např. o hromadu cihel nebo kamení, pak se předpokládá, že mezi jednotlivými cihlami nebo kameny není žádná souvislost, která by mohla zakládat onu „hromadu“ jako nějaké skutečné, samostatné jsoucno: jednotlivé cihly nebo kameny prostě nahodile a mrtvě leží vedle sebe a vůbec na sebe nijak nereagují. A tak se sám pojem (samo pochopení) „hromady“ stává čímsi vysoce problematickým, neboť v tomto světě lze vždycky najít nějaké souvislosti, které i z „hromady“ dělají něco víc než „pouhou hromadu“: všechna skutečná (pravá) jsoucna na sebe nějak reagují; jsoucno zbavené reaktibility je jsoucnem jen virtuálním. To znamená, že třeba cihly nebo kameny nějak na sebe nahromaděné nejsou jen nahodile vedle sebe, ale „působí“ na sebe i na okolí třeba gravitačně (přesněji: svým nahromaděním deformují resp. zakřivují prostor ve své blízkosti). To má velký význam třeba i v kosmologii a kosmogenezi. Ve Vesmíru se vlastně setkáváme pouze s „hromadami“ – s mraky plynu a prachu, jež drží pohromadě gravitace, s hvězdnými a planetárními soustavami, s hvězdokupami, s galaxiemi a skupinami či kupami galaxií, atd. A protože je zřejmé, jakým pravidelnostem („zákonitostem“) ve svém chování jakoby podléhají, jak vznikají, vyvíjejí se a eventuálně končí či zanikají, mluvíme a počítáme s jejich „evolucí“, která přece jen něčím připomíná jakousi životu podobnou organizovanost. (A zároveň podobně platí také jakási individuální odlišnost a samobytnost každé z podobných „hromad“, která rovněž připomíná situaci ve světě pozemských živých bytostí, které také řadíme do různých skupin, druhů a rodů apod.) Jak se zdá, žádné naprosto na ničem dalším nezávislé „entity“ se v našem světě nevyskytují; pojetí „nezávislé existence“ je zřejmě něčím jen předsudečným a fiktivním, jak ostatně už kdysi řekl a napsal Whitehead.
(Písek, 141224-3.)