Tento text se zabývá pojetím fenomenologie nikoliv jako ucelené filosofie, ale jako jedné z mnoha významných metod. Autor argumentuje, že fenomenologii nelze považovat za soběstačný filosofický systém, což dokládá na příkladech exaktních věd, jako je matematika, teoretická fyzika či kosmologie. Tyto disciplíny se neobejdou bez racionálních konstrukcí, které Husserlova fenomenologie kritizovala, a pouhá fenomenologická redukce by jejich rozvoj neumožnila. Skutečnost je natolik vrstevnatá, že ji nelze uchopit jedinou univerzální metodou. Trvání na fenomenologii jako na jediném správném přístupu autor označuje za nepřijatelný dogmatismus. Pokud se určitá metoda prohlásí za výlučnou, přestává být její rámec filosofickým a směřuje k izolovanosti specializovaných věd, čímž ztrácí svou původní integritu. Text tak obhajuje metodologický pluralismus jako nezbytný předpoklad pro zachování hloubky a jednoty filosofického myšlení, které musí být schopno pracovat s různými úrovněmi a aspekty reality.
Fenomenologie jako metoda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 12. 2014
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2014
Fenomenologie jako metoda
Fenomenologii jako filosofii neberu (neuznávám), ale beru ji (a uznávám) jako metodu, a to metodu významnou, ale pouze jednu z několika (eventuálně mnoha) dalších. Že fenomenologii nelze považovat za filosofii (tj. za druh filosofie, ale přece jen celé filosofie), o tom svědčí naprosto přesvědčivě třeba matematika a geometrie, které se zrodily vlastně v téže době jako sama filosofie. Dnes ovšem je možno uvést obrovské úspěchy takových disciplín, jakými jsou teoretická fyzika, fyzikální kosmologie anebo jaderná fyzika; nikdy by nic takového nebylo možné bez oněch Husserlem kritizovaných „konstrukcí“ a jen na základě fenoménů (fenomenální skutečnosti) a za dodržení známé „fenomenologické redukce“. Právě tak ovšem nelze za jedině oprávněnou a správnou považovat metodu matematických (nebo obecně logických a „logistických“) konstrukcí. Zkrátka a dobře, skutečnost je mnohem komplikovanější nebo spíše vrstevnatější, má mnohem víc úrovní či aspektů, než aby mohla být myšlenkově uchopována a zpracovávána jedním jediným způsobem, jedinou univerzální metodou. To však nelze považovat za nedostatek té či oné metody, že ji nelze aplikovat na všechno, jako by cílem byl nalezení metody univerzální a tím jedině správné. Chtěl-li by někdo trvat na „fenomenologické redukci“ jako filosoficky obecně závazné, projevoval by neúnosný a nepřijatelný dogmatismus – anebo by prostě musel připustit aplikovatelnost jiných přístupů a metod jako v zásadě rovnoprávných, i když třeba v dané oblasti nebo v dané době méně úspěšných a užitečných (což se pochopitelně s časem a s příslušnými sférami zájmu může dost měnit). Proto svědčí o nedomyšlenosti a vlastně povrchnosti takových soudů, jako že já nepřijímám fenomenologické zásady nebo že nevycházím z fenomenologických principů. Věc je poměrně jednoduchá: když někdo jednu z možných metod považuje ať už za jedinou oprávněnou nebo za základní, přestává mít právo o sobě mluvit jako o filosofovi a o svém způsobu myšlení jako o filosofickém, a vlastně se odtrhuje od filosofie tak, jak se odedávna odtrhovaly a osamostatňovaly ostatní rozmanité „vědy“ a jak bez filosofie ztrácely svou všeobecnou jednotu, svou původní filosofickou integritu.
(Písek, 141229-1.)