Tento text se zabývá historickým a metodologickým vztahem mezi filosofií a speciálními vědami, přičemž vychází z faktu, že většina vědeckých disciplín vznikla postupným vyčleňováním z původního filosofického rámce. Ačkoliv tato specializace přinesla nesporné výhody, vedla zároveň k významnému oslabení schopnosti vnímat skutečnost v jejím celku, a to jak v teoretickém, tak v praktickém smyslu. Autor na příkladech fyziky, chemie a biologie demonstruje limity redukcionistického přístupu: zatímco fyzika zkoumá elementární částice, ztrácí ze zřetele integritu živého organismu, jako je zvíře či rostlina. Text poukazuje na to, že jednotlivé disciplíny jsou sice schopny detailního popisu svých výseků reality, ale často narážejí na své hranice, pokud mají vysvětlit komplexní jevy přesahující jejich vymezení. Fragmentace vědění tak vede k nutnosti mezioborového přesahu, který byl dříve přirozenou součástí filosofického zkoumání světa jako jednotného celku.