Tato filosofická reflexe se hluboce zamýšlí nad ontologickým statusem uplynulého času a zkoumá jemný rozdíl mezi minulostí vztaženou k žijícímu subjektu a minulostí člověka, který již zemřel. Autor analyzuje povahu specifického „nejsoucna“ v kontextu prožitých let a dospívá k rozlišení tří základních perspektiv nazírání na čas. První perspektiva vztahuje minulé roky k aktuální přítomnosti a „aktualitě“ stále žijícího člověka. Druhá perspektiva se týká let prožitých osobou, která je již po smrti, a tudíž žádnou vlastní aktualitou nedisponuje. Třetí rovina pak představuje proces abstrakce, kdy uvažujeme o čase zcela nezávisle na vztahu ke konkrétnímu subjektu. Autor nastoluje zásadní otázku po smyslu mluvení o určitých časových úsecích bez jakékoli vazby k prožívajícímu vědomí. Naznačuje, že taková objektivizace času je možná pouze tehdy, pokud záměrně odmyšlíme nebo zamlčíme nezbytnost konkrétní lidské zkušenosti, která čas původně ukotvovala v realitě. Celá úvaha tak směřuje k problematice vztahu mezi vnitřním prožíváním a vnějším pojetím historického času a jeho bytostnou (ne)jsoucností.