Text se podrobně zabývá filosofickou problematikou identity události, která podle autora nemůže být v žádném případě založena na nějakém trvalém či předmětně identifikovatelném prvku, jenž by byl neměnně přítomný ve všech jejích fázích. Autor argumentuje, že celková totožnost události není odvozena od materiálních složek, které do ní vstupují, a to ani v situacích, kdy tyto složky, označované jako subudálosti, svou existencí výrazně přesahují časové trvání samotné nadřazené superudálosti. Jako hlavní názorný příklad je v textu využito organické tělo, ať už se jedná o formu jednobuněčnou či vícebuněčnou. Organismus ke svému fungování nezbytně vyžaduje součinnost atomů a molekul, které v naprosté většině existovaly již dávno před jeho vznikem a budou v bytí pokračovat i po jeho zániku. Klíčovým teoretickým poznatkem je skutečnost, že tyto částice vykazují specificky odlišné chování v momentě, kdy jsou integrovány do sjednoceného celku organismu, oproti stavu, kdy z tohoto spojení vystupují. Identita události je tedy definována jedinečnou souhrou a časovou syntézou fází, nikoli stálostí jejích materiálních komponent.
Událost a subudálost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 3. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Událost a subudálost
„Událost“ nemá (a nemůže mít) svou totožnost (identitu) založenou na něčem, co je všem jejím fázím neměnně přítomné a co by bylo možno předmětně identifikovat. Jinak řečeno, totožnost události po celou dobu jejího průběhu nemůže být založena na ničem trvajícím, a to ani tehdy, když – jak ovšem bývá běžné – taková složitější až velmi složitá událost má svůj průběh vybudován (vystrojen) tak, že do něho jsou zapojeny nižší události, jejichž počátky nebo konce (nebo obojí) daleko přesahují trvání samotné super-události. Můžeme to říci tak, že konkretizujeme: onou superudálostí budiž organické tělo (ať už jednobuněčné nebo vícebuněčné). Žádný organismus se neobejde bez množství atomů, molekul, ovšem i buněk (ale ty právě teď nemáme na mysli, protože tam souhra celku je na první pohled komplikovanější). Téměř všechny atomy trvaly ve svém bytí již před počátkem zvolené superudálosti (organismu), a právě tak většina jich bude trvat ještě dlouho po jejím konci. Tyto atomy „se chovají“ při svém zapojení do organismu zřejmě trochu jinak, než jak se chovaly před počátkem organismu jakožto události, a jinak se budou chovat zase i poté, až z onoho sjednocení v organismus vypadnou (např. při vydechování nebo vyměšování apod.
(Písek, 130327-1.)