Tento text reflektuje provokativní tezi Dietricha Bonhoeffera z jeho vězeňských dopisů, podle níž je víra ve vzkříšení a nový svět podmíněna hlubokou láskou k pozemskému životu, jako by jím vše končilo. Autor textu se pokouší o dvojí interpretaci této myšlenky. První, teologická cesta, vychází z Janova evangelia a zdůrazňuje, že věřící nemůže nemilovat svět, který Bůh natolik miloval, že do něj poslal svého Syna. Druhá interpretace nahlíží svět a vesmír jako smysluplné dění, v němž člověk není pouhým cizincem, ale má v něm své nezastupitelné místo a poslání. Text polemizuje s tradičním křesťanským chápáním člověka jako pouhého poutníka v tomto světě, jenž směřuje k mimosvětské "Boží obci". Namísto toho zdůrazňuje, že smysl lidského života spočívá v aktivním podílu na smyslu celého světa. Člověk nemá na světě pouze parazitovat, ale má k němu pozitivně přispívat, čímž dává své pozemskosti a individuální existenci skutečný význam v rámci vesmírného dění.
Láska k životu (a zemi)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Láska k životu (a zemi)
Dost překvapivě zní tato Bonhoefferova formulace v dopise z vězení z 5.12.43 (6812, s. 149): „jen ten, kdo miluje život a zemi tak, jako by s ní všechno končilo a ztrácelo smysl, může věřit ve vzkříšení mrtvých a nový svět“. A vskutku – a zejména na první pohled – se zdá být toto tvrzení až problematické. Nicméně já mám dojem, že lze porozumět čemusi hluboce pravdivému v té myšlence samé: ten poukaz k „životu“ a jeho „pozemskosti“ nemusí být chápán jako protiva k evangelijnímu důrazu na to, co ve světě není ze světa. Lze to interpretovat a tak „ukázat“ přinejmenším dvojím způsobem. Jednak když se odvoláme na prolog Janova evangelia a na formulaci, že Bůh tak miloval svět, že poslal vlastního Syna jako toho, kdo má svět „spasit“: jak by „věřící“ mohl nemilovat tento svět a život na něm, když sám Bůh poslal svého Syna z tak veliké lásky své? To je interpretace theologická; ale je možná ještě jiné, méně závislá na této tradici. Tento svět, a to znamená tento Vesmír (který se zdá být všemu životu a zejména člověku tak nenakloněn, ba přinejmenším člověku naprosto cizí), musí být chápán jako smysluplné dění, do něhož má člověk (lidstvo) nějak pozitivně zasáhnout a přispět tak k jeho spění a uskutečňování. To se může běžnému objektivizujícímu „vědeckému“ přístupu jevit jako zcela nepřijatelné, a proto asi ten Bonhoefferův důraz na „lásku“, na „milování“ života a země (světa vůbec, ale zcela vyostřeně adresně: země, pozemskosti): pozemskost života není (a nemusí být) v tom šíleně obrovském Vesmíru ničím ztraceným a snad dokonce „zatraceným“, ale člověk (a lidstvo, ale důraz je zejména na každém individuálním, „konkrétním“ člověku) tu má nejen své „místo“, ale své „pravé místo“, své poslání, svou úlohu. – Zdá se mi, že to je možná trochu polemika s tradiční tezí, že jsme „tady na světě“ jen příchozí, že nejsme občany tohoto světa, ale jen nějaké mimosvětné „civitatis dei“. Tento svět má smysl, a náš život má smysl v tom, jak se na smyslu celého světa podílí, jak na něm jen neparazituje (jak by to chtěli vidět někteří teoretikové, upozorňující na to, jak každé negentropické úsilí odčerpává nějakou entropicky se uvolňující – a tedy degradující – energii).
(Písek, 130611-1.)