Tento text zkoumá vztah mezi procesem myšlení a jednotlivou myšlenkou. Myšlení je zde chápáno jako neurčitý, proměnlivý proud a citlivé médium, v němž se ustavují konkrétní myšlenkové obsahy. Hlavním tématem je otázka, jakým způsobem vzniká „jednotlivost“ a „konkrétnost“ myšlenky, která umožňuje vědomí se k ní opakovaně vracet a upevňovat ji. Autor argumentuje, že tato jednotlivost nemůže být pouhým produktem myslícího subjektu ani výsledkem samotného proudu myšlení. Místo toho navrhuje, že původní konkrétnost myšlenky, nazývaná též konkrescence, musí být založena nepředmětně a existovat dříve, než je v myšlení skutečně realizována. Text tak odmítá čistě subjektivistické odvozování myšlenek a poukazuje na jejich ontologickou nezávislost na myslícím jedinci. Tato filosofická reflexe přispívá k pochopení konstituce myšlenky jako svébytné entity, která není jen nahodilým výtvorem lidské mysli, ale má svůj vlastní hlubší základ.