Tato studie se zabývá ontologickou povahou skutečného jsoucna, které je definováno jako vnitřně sjednocená událost. Každé takové jsoucno-událost má svůj původ v ne-předmětnu a ustavuje se skrze navazování obousměrných vztahů s okolím. Tímto procesem se původně virtuální událost transformuje v realitu. Klíčovým prvkem tohoto dění je aktivita, která vyžaduje ustavení subjektu. Autor zdůrazňuje, že subjekt není samostatnou entitou, nýbrž dynamickou funkcí samotného jsoucna-události. Subjekt přejímá integrující a dominantní roli, čímž sjednocuje nižší složky (subsubjekty) do celostního útvaru. Text kriticky reflektuje terminologické zatížení pojmu realita a zkoumá vztah mezi subjektem a supersubjektem v kontextu hierarchické organizace jsoucen. Celkově práce přináší hlubší vhled do procesuální ontologie, kde je subjektivita chápána jako aktivní centrum sjednocování, které neustále obnovuje integritu jsoucna jako dynamického celku.
Subjekt a skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 9. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Subjekt a skutečnost
Každé pravé (tj. vnitřně sjednocené) jsoucno je událostí, která má svůj počátek v ne-předmětnu, ale může navázat vztahy (kontakt) se svým okolím (pokud nějaké má – virtuální jsoucno-událost své okolí mít nemusí, může být od okolí izolována). Jeho navazování vztahů (kontaktů) s okolím je ovšem obousměrné, tj. je to zároveň navazování vztahů jiných jsoucen-událostí k tomuto jsoucnu-události, tj. je to jakoby registrace, že tu nějaké nové jsoucno-událost jest. Navázáním takových oboustranných vztahů či kontaktů se ovšem i původně virtuální jsoucno-událost stává jsoucnem-událostí „reálnou“ (tento termín je – třeba ve fyzice – zavedený, ale je principiálně vadný, protože zatížený slovem „res“, tj. „věc“, „předmět“). Takové navazování vztahů či kontaktů je ovšem vždycky záležitostí aktivity resp. jednotlivých akcí, k nimž je zapotřebí, aby si příslušné jsoucno-událost ustavilo (vytvořilo) svůj vlastní subjekt, což ovšem z jiného hlediska lze chápat tak, že se jsoucno-událost samo stane subjektem. (Jakým způsobem by bylo nejlépe o tom mluvit, musí zatím ještě zůstat nerozhodnuto – hlavně je třeba se tu nenechat „vést“ jazykem.) Subjekt tedy rozhodně nemůžeme považovat za nějakou samostatnou „entitu“ (skutečnost), a to ani v té míře, v jaké je relativně samostatné každé pravé jsoucno-událost; nicméně jakmile si takové jsoucno-události svůj subjekt ustaví (resp. se samo v subjekt změní, ustaví), nabývá subjekt (pochopitelně jen v některých směrech a v jistém rozsahu, neboť se tu vždy prosazují také příslušné subsubjekty, jež si v různé míře podržují opět jakousi svou relativní samostatnost i vůči příslušnému supersubjektu) povahy jaksi vůdčí, dominantní, dostává se alespoň v některých momentech a směrech do pozice „vládnoucí“, alespoň něco z nižších funkcí „ovládajících“ a zejména i nižší funkce sjednocujících, integrujících a tak opětovně obnovujících jsoucna-událost jako „celek“.
(Písek, 130904-4.)