Tato reflexe se zabývá filosofickými a teologickými předpoklady v pojetí vztahu Boha a světa, přičemž kriticky reaguje na výroky papeže Františka o konkrétním Bohu přítomném v čase a dějinných procesech. Autor zpochybňuje vhodnost pojmu konkrétní pro popis božství a varuje před riziky plynoucími ze starých ontologických schémat. Místo toho navrhuje meontologický přístup, který zdůrazňuje dynamiku Božího přicházení. Klíčovým bodem je tvrzení, že Bůh nás nepředchází jako minulost, ale jako budoucnost. Bůh není v dějinách přítomen jako objekt, který lze najít a ukázat, nýbrž jako ten, kdo umožňuje každý pravý začátek. Studie volá po přesnější pojmové práci a kritické reflexi inkarnace, kterou nelze chápat jako pouhé srůstání nepředmětného s předmětným. Boží působení je chápáno jako neustálé přicházení, které není pouhou realizací, ale zdrojem dějinné dynamiky, stojící před každým reálným začínáním.
Bůh a „svět“ (konkrétnin)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 11. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Bůh a „svět“ (konkrétnin)
Právě při čtení rozhovoru s papežem Františkem a při srovnávání některých důrazů si čím dál víc uvědomuji, jak významný podíl na formulaci některých důležitých tezí mají určité filosofické předpoklady (zejména „méontologické“), a zároveň jaké překážky mohou docenty myšlení stavět některé staré předpoklady „ontologické“. František říká, že „Bůh takříkajíc ,konkrétní‘ je dnes“ (11); Sokol dokonce přeložil (nebo potvrdil překlad), že „Bůh se nachází v čase, v probíhajících procesech“ (dtto). Já to prostě nemohu považovat za korektní, i když dobře rozumím tomu, že je to odmítnutí koncepce „Boha nepřítomného“ či dokonce ne-časového, ne-dějícího se, nehnulého. Zkrátka a dobře: tady je zapotřebí nejen nového, důkladnějšího promýšlení celého problému, ale především pečlivější a přesnější myšlenkové práce s určitými „prostředky“ (zejména pojmovými), které je nutno podrobit a nadále podrobovat náročným kritickým reflexím. Tak např. tvrdit, že „Bůh je konkrétní“ (tedy že je concretum = srostlice) má své velice významné předpoklady i důsledky: máme inkarnaci chápat jako nějaký proces srůstání nepředmětného a předmětného? Papež František velmi správně zdůrazňuje „jednání“, „novou dynamiku“, zejména pak to, že Bůh je první, že nás předchází – ale právě na tomto místě je třeba podtrhovat vždy znovu, že nás předchází nikoli jako minulý (či minulost), nýbrž naopak jako budoucí (budoucnost), a zejména také to, že Bůh nikdy není minulostí, že minulostí se stávají jen jeho stopy, ale on sám v těch stopách už dávno není, protože právě znovu přichází. Ve stejném smyslu Bůh není „přítomen v dějinných procesech“ tak, že bychom jej v dějinách mohli najít a ukázat, nýbrž jen tak, že by žádné dějinné procesy nebyly možné, kdyby Bůh vždy znovu nepřicházel a nebyl u všech skutečných (pravých) „začátků“. Ale ty jeho začátky, tj. začátky, které on sám začíná, nejsou jeho „realizací“ jeho „uskutečněním“, ba ani pouhým „zpřítomněním“, nýbrž „jsou“ před jakýmkoli „reálným“ (konkrétním, konkrescentním) „začínáním“, na které už ukázat můžeme.
(Písek, 131103-1.)