Tato úvaha se hluboce zamýšlí nad samotnou povahou „velké“ filosofie a nad složitým vztahem mezi významem myslitele a povahou chyb, kterých se ve svém díle dopouští. Autor staví do vzájemného kontrastu dvě protikladná stanoviska: názor českého filosofa Milana Sobotky, který tvrdí, že skutečně velké filosofické systémy v podstatě nemají slabá místa, a slavnou tezi Martina Heideggera, podle níž ten, kdo myslí velkým způsobem, se nutně také dopouští velkých omylů. Autor se jednoznačně přiklání k Heideggerovu pojetí a dále rozvíjí provokativní myšlenku, že druhořadí myslitelé jsou schopni pouze druhořadých chyb. Skutečná velikost filosofa podle něj tkví v odvaze a intelektuální síle dopustit se zásadních a dosud nepoznaných omylů. Tyto omyly však nesmí být triviální; musí jít o omyly bytostně produktivní, které se v dějinách myšlení objevují poprvé, čímž otevírají zcela nové horizonty pro následnou filosofickou kritiku a podněcují budoucí myšlení k dalšímu rozvoji. Velikost je tedy definována nikoliv sterilitou bezchybnosti, nýbrž hloubkou a originalitou chyb, které posouvají hranice poznání.