Text se zabývá filosofickým pojmem „posledních počátků“ (ultima principia) a analyzuje, jak jazykové zvyklosti odrážejí naše vnímání času a reality. Autor poukazuje na paradox, kdy jsou počátky (archai) často vytlačovány do nejvzdálenější minulosti, čímž dochází k jejich zpředmětnění a odcizení od přítomnosti. Tato tendence nahlížet na počátky jako na něco, co je dávno pryč, zastírá skutečnost, že každý okamžik lidského bytí je založen na aktuálních, neustále se obnovujících počátcích. Skutečný počátek není jen historickým bodem na časové přímce, ale živým zdrojem, bez něhož by nebyl možný žádný další „výkon bytí“. Text kritizuje toto oddělení od vlastních počátků, které vede k desolidarizaci se světem a k neschopnosti nahlédnout hlubší jednotu všech počátků. Autor vyzývá k uznání zakotvenosti našeho bytí v těchto neustále přítomných zdrojích, které umožňují integraci skutečnosti a kontinuitu existence.
Ultima principia („poslední počátky“) / „Poslední“ počátky (ultima principia)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Ultima principia („poslední počátky“) / „Poslední“ počátky (ultima principia)
Jazykové zvyklosti někdy velmi pěkně a názorně ukazují, jak doopravdy myslíme a uvažujeme. Už odedávna a často dodnes, pokud se vůbec mluví o „počátcích“ (je to filosofickým zvykem od samých počátků filosofování, neboť už první filosofové uvažovali o tzv. arché nebo archai), se zdůrazňují tzv. „první počátky“ tak, že se také mluví o „posledních počátcích“. Na první pohled se zdá, že „počátkem“ musí být to, co je v čase (tj. na časové přímce) docela na prvním, tj. nejstarším místě, tedy nejdále v minulosti. A protože my sami, kteří se na tu „přímku“ díváme a také na ni umisťujeme jednotlivé události či fáze událostí, nejsme přítomni v té minulosti, díváme se tedy ze své vlastní přítomnosti na ten „počátek“ do minulosti. A tak se takový „počátek“ v našem řazení dostává co nejdál od nás: a proto můžeme říci, že jde o ten „poslední počátek“, o „ultimum principium“. Zde se docela zřejmě ukazuje to základní a nejpodstatnější: nejde už jen o to, že jsme umístili všechny počátky do minulosti, ale především o to, že se na tu minulost a do té minulosti díváme jakoby zpátky, jako na něco co je z našeho hlediska již dávno pryč. A právě to je charakteristické pro zpředmětňování: zatímco každý skutečný, opravdový (a to znamená „živý“, „aktuální“) „počátek“ je vždycky čímsi novým a čerstvým, my je od sebe a od své aktuální přítomnosti vzdalujeme na distanci někam do více nebo méně vzdálené, dávné minulosti, zatímco my už jsme někde docela jinde. A tak zcela zapomínáme (a vlastně si znemožňujeme „vzpomenout“ a „uznat“), že v samém našem bytí je zabudována naše zakotvenost v „počátcích“, že každý okamžik naše bytí (našeho života) je umožněn a zakládán nějaký novým, tj. aktuálně novým počátkem, bez něhož by nebyl žádný další náš „výkon bytí“ možný. Toto oddělení (a zapomínání) našich vlastních, aktuálních „počátků“, z nichž se vždy znovu jakoby „rodíme“ a z nichž „vyrůstáme“, abychom se chopili připravených skutečností a integrovali je do dalšího svého „bytí“, nás de facto vždy znovu desolidarizuje se všemi jinými subjekty (a vůbec událostmi) a jejich vlastními „počátky“. A právě tím si mylně sugerujeme, jakoby žádná „první jednota“ (lépe než „poslední jednota“) všech počátků nebyla možná ani myslitelná.
(Písek, 120227-1.)