Tato práce se zabývá sémantickým rozsahem a filosofickým významem latinského pojmu virtus. Slovo virtus, odvozené od latinského vir (muž), v sobě nese širokou škálu významů, od ctnosti a statečnosti až po výtečnost a dokonalost. Text analyzuje známé rčení „in medio stat virtus“, které naznačuje ideál zlaté střední cesty a vyváženého kompromisu. Autor se však zamýšlí nad hlubší podstatou tohoto pojmu a zkoumá, co činí virtus skutečně mocnou a dokonalou. Dochází k závěru, že nejčistší podoba virtus spočívá v tom, co má být uskutečněno, ale dosud nebylo ovlivněno realitou ani žádným „zvěcněním“. Tato ideální forma nemusí čelit vnějším okolnostem ani vyvažovat své přednosti a nedostatky. Virtus je tak chápána jako potenciál, který si zachovává svou integritu, dokud není nucen k adaptaci v materiálním světě. Text nabízí originální vhled do klasické latinské terminologie a jejího přesahu do oblasti ontologie.
Virtus (latinské slovo)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Virtus (latinské slovo)
V latině znamená slovo virtus např. ctnost, statečnost, schopnost, dovednost, zodpovědnost, odvahu, sílu a moc, mužnost (odvozeno od vir = muž). Ale také: odvahu, udatnost, prudkost, divokost; výbornost, skvělost, výtečnost, znamenitost, dokonalost.
Ale v úsloví: „in medio stat virtus“, což vlastně znamená naši „zlatou střední cestu“, má toto slovo význam jakéhosi chváleného kompromisu! (Obdoba jiného úsloví: aurea mediocritas.)
Co je však natolik „mocné“ a zároveň dokonale „dovedné“, aby nemělo žádný kaz? Nepochybně to, co se má stát, k čemu má dojít, co má být uskutečněno, ale ještě nebylo nijak pokaženo žádnou „realizací“, žádným „zvěcněním“! A to znamená, že se nemuselo přizpůsobovat žádným okolnostem, a zejména že nemuselo nikterak vyvažovat své přednosti a nedostatky a zůstávat mezi nimi jaksi „uprostřed“.
(Písek, 120319–3.)